Jak jsme se učili člověkovat
„Mužský prožívá dětství třikrát. Jednou jako kluk, jednou jako otec, jednou jako dědeček. Ovšem, pokud se za ně nestydí a pokud je pečlivě neukryje pod pláště důstojnosti, důležitosti nebo samolibosti,” uslyšíte v úvodu jedné z povídek laskavého a poetického cyklu Jak jsme se učili člověkovat. A věřte, okamžitě jako mávnutím čarovného proutku se tváří v tvář světu dětství octnete počtvrté - jako okouzlený posluchač.
Tyhle povídky vznikaly postupně v průběhu šedesátých a sedmdesátých let, kdy získaly svou časopiseckou podobu a kdy zněly ve vysílání Československého rozhlasu z úst nejrůznějších hereckých osobností. V autorském podání byly postupně natočeny v polovině let devadesátých. Vydávány jsou k nedožitým osmdesátinám svého tvůrce 22. 6. 2008.
Ilja Kučera zemřel 4. 12. 2007. Byl sedmatřicet let redaktorem Československého rozhlasu. Psal povídky, fejetony, skeče, malé rozhlasové komedie. Pro rozhlasový éter oživil počátkem šesté dekády zapovězený žánr soudničky. Soudničkářskou tvorbu publikoval také časopisecky a shrnuje ji i čtveřice jeho knížek
Ve stínu paragrafů,
Upadlíci,
Omyl Sherlocka Holmese,
Cesta mezi paragrafy. Jako autor zavítal také do světa pohádek. Romance pro lidský hlas
Jak jsme se učili člověkovat ovšem není pouhou kolekcí příběhů pro děti. Je lidským citlivým a humorným vyprávěním tatínka, který se s lehkostí a vtipem vyznává ze svých otcovských pocitů, aniž by cokoliv ukrýval pod pláště důstojnosti, důležitosti nebo samolibosti.
Text: Ilja Kučera ml., Jiný břeh