Zpět

Třikrát o nebezpečí myšlenek skrytých v knihách

recenze, , 19.9.2018
451 stupňů Fahrenheita
Stává se někdy, že témata visí ve vzduchu. Dlouho se nic neděje a najednou se vynoří několikeré zpracování téhož textu, protože jeho inscenátoři mají dojem, že dovede hovořit k současnosti. Příkladem budiž nedávné trojí zvukové provedení Fuksova Spalovače mrtvol. My se ale budeme věnovat jinému románu: v roce 2016 a 2018 vznikly celkem tři nahrávky podle slavných 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho.
Ikonický text popisující svět bez knih, v němž požárníci požáry nehasí, ale zakládají a kteří pálí všechny zajištěné knihy, v němž lidé hloupnou obklopeni telestěnami, chrlícími programy bez děje a myšlenek. Svět, v němž jediná samostatná myšlenka a jediná přečtená kniha může spustit nezastavitelný řetěz událostí.

Rozhlasová hra

Český rozhlas se Bradburyho textu chopil v roce 2016. Herecky a režijně nelze rozhlasové nahrávce nic vytknout. Režírující herec Lukáš Hlavica precizně vystavěl zvukově zcela svébytný svět, kterému posluchač okamžitě podlehne a nechá se jím vést až do konce. Petr Lněnička dostal za svůj výkon v roli Guye Montaga právem hereckou cenu Prix Bohemia Radio 2017, vynikající byl také Martin Stránský jako Beatty nebo Dana Černá jako Montagova žena Mildred.

Problém rozhlasové inscenace dlí již ve scénáři Renaty Venclové a Hany Roguljič, které text oškubaly na „povinnou“ hodinu a připravily tak Bradburyho předlohu o to nejzásadnější: naději spočívající v existenci lidí-knih. Zároveň zmizela i důležitá část dialogu Montaga s profesorem Faberem (František Němec). Paradoxně tak naplnily proroctví, které autor umístil do svého textu: „Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanácti-řádkové heslo v naučném slovníku. (…) všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která hlásala: Teď si můžete konečně přečíst všechny klasiky: držte krok se sousedem! Je ti jasné, kam to vede? Z dětského pokoje na univerzitu a zpátky do dětského pokoje. To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století nebo o trochu déle.“

Audioknižní novinka

V roce 2018 vzniklo nastudování audioknižní. Úpravce a režisér Jan Jiráň použil oblíbený princip dramatizované četby s minimem zásahů do textu. Odstranil především plevelné věty a vsuvky typu „řekl vyděšeně“ nebo „zeptal se se zájmem“, což lze pochopit, neboť jejich obsah se odráží v hereckém výkonu. Občas však Jiráň sáhne do textu více než je třeba a odstraní celý odstavec; tvar sice neztratí návaznost ani smysl, občas však scenáristovými nůžkami odpadne pěkný stylistický obraz, kterého je prostě škoda.
 

Dalším problémem nové audioknihy je obsazení jednoho herce do více rolí. Autorovi těchto řádek nikdy nezmizí z paměti Pes baskervillský v úpravě a režii Františka Špergra, kde Jiří Práger odpovídá Jiřímu Prágerovi (nebylo divu, když představoval hned tři postavy). Tenhle – slušně řečeno – nešvar bohužel potkal i 451 stupňů Fahrenheita, v němž Jaromír Meduna představuje kapitána Beattyho a zároveň vypravěče a Jiřího Lábuse slyšíme jako odosobněný hlas v rádiu či televizi a v závěru náhle hraje také Grangera, jednoho z lidí-knih. Vyvstávají tu hned dva problémy: pokud představitel Beattyho je zároveň vypravěčem, působí to dramaturgický zmatek pro vnímatele. Je snad celý příběh Beattyho? Vypráví nám ho on? Ale kdo jej pak vypráví poté, co Beatty zemře? Nebo když Granger zapne radiopřijímač a slyší z něj – svůj vlastní hlas? Nebo hlas někoho jiného? Ale proč tedy znějí stejně? Jistě, posluchač není hlupák a dokáže tento renonc odfiltrovat, jenže tohle jsou opravdu školácké chyby a patří do prehistorie audioknižní tvorby. Vždycky je lepší investovat do dvou herců navíc.

Jinak však Jiráň převyšuje svůj běžný průměr. Během celého poslechu dokáže – a s ním samozřejmě i vypravěč v Medunově podání – udržet napětí, i posluchač znalý textu se nechá strhnout a očekává, co bude dál. Pomáhá v tom i hudba Dominika Renče, která dokáže jak podpořit pocit vyvolaný vypravěčem, tak jej i narušit, je-li to třeba. Zvukový mistr Ladislav Reich se neomezuje jen na ilustrativní zvuky, ale vytváří i figury, které nemají vlastní text; velmi působivým a zneklidňujícím je jeho Ohař, elektronický pomocník požárníků.

Audiokniha už z principu stojí na Jaromíru Medunovi. Navzdory výše uvedeným výtkám můžeme konstatovat, že se s oběma postavami – vypravěčem i Beattym – vypořádal na vysoké úrovni. Jako vypravěč vás nenechá ani na chvíli ztratit pozornost, dokáže přesně vypíchnout důležitá místa v textu a neopomene nenápadně „nasvítit“ i místa, která by jinak zapadla jako dějově nezajímavá. Jeho Beatty je precizně promyšlený; během poslechu zjišťujeme, že prošel podobnými pochybami a stavy jako Montag, on z nich však vyvodil zcela odlišné závěry. Také spáchal „zločin“ tím, že četl knihy, vědomosti, které z nich nabyl, ho však nechaly chladným, dokáže je jen zneužívat a překrucovat. Je jakýmsi Montagovým antiMefistem, odrazuje jej od poznání a nabízí mu poklid a zapomenutí. V pasážích, kde Montaga zahrnuje svými poučujícími monology, je Meduna nejsilnější, uhrančivý.

Samotného Montaga, požárníka, který neodolá pokušení knih a který kvůli nim obrazně i doslova spálí svou minulost, představuje Kamil Halbich. Nejpřesvědčivější je v úvodních partiích textu jako nepřemýšlející a sebejistý představitel neomezené moci. Přerod v pochybujícího a citlivého člověka však zvládá také. Variaci na nejistého intelektuála předvedl – velmi dobře – Jan Hartl v roli profesora Fabera. Jiří Lábus je paradoxně nejpůsobivější ve scéně, v níž představuje odosobněný automatický hlas domu a ohlašuje neúnavně návštěvu, která stojí přede dveřmi.

Ženský svět tu zastupují především mělká duše paní Montagové (Tereza Bebarová), přemýšlivá Clarissa Mcelellanová (Lucie Štěpánková) nebo paní Phelpsová (Marika Procházková). Herecké výkony jsou na velmi dobré úrovni; totéž bohužel nelze říci o výstupu Jany Synkové v postavě starší ženy, která shoří i se svými knihami. Scéna, která mohla být jednou z nejpůsobivějších, je v jejím podání mělká a plochá, navíc zvukově zcela odlišná, asi natočená mimo zvukové studio.

A Bradbury potřetí

Ambiciózní nahrávka 451 stupňů Fahrenheita vznikla také v Polsku. Na zvukové realizaci se podílelo Stereotyp Studio, o jehož práci jsme již na stránkách naposlech.cz psali v souvislosti s dramatizovanou četbou Kingova Osvícení. V případě Bradburyho textu v režii Waldemara Raźniaka podkreslují text vypravěče rockovými riffy, ostrými i něžnými, zároveň vytvářejí komplexní, až filmový zvukový plán. V něm je ovšem zakopán pes: protože jde o kompletní, nekrácenou audioknihu, dochází k dublování zvuku a vypravěčova popisu, což působí rušivě a nadbytečně. Přesto lze konstatovat, že si polské zpracování neustále udržuje posluchačovu pozornost a vypjaté scény dokáže zachytit neobyčejně působivě (např. scéna sebeupálení starší ženy je ukončena výsměšným smíchem hořící ženy, který posléze přejde do bolestného křiku).
 

Z hereckých výkonů tu vyčnívá Mirosław Zbrojewicz coby Ridley Beatty; jeho výklad postavy je bližší pojetí Stránského než Meduny, jeho Beatty je spíše pragmatický primitiv než vyhaslý cynik. Guy Montal Eryka Lubose jako by celou dobu spíše sám sebe pozoroval, překvapen vlastním jednáním. O to působivější je pak jeho výbuch emocí ve chvíli, kdy kromě svého domu spálí také svého kolegu a někdejšího přítele Beattyho.