Zpět

Dvě bubu-povídky od Lovecrafta

recenze, , 4.5.2014
Věc na prahu
Jsou audioknihy, které není radno poslouchat při řízení auta. Potvrdilo se mi to u Kinga, stejně jako u sbírky povídek Edgara Allana Poea. V případě dvojice namluvených strašidelných příběhů z pera Howarda Phillipse Lovecrafta jsem se poslechu v autě raději vyhnul. Udělal jsem dobře.
Lovecraft pro literaturu nepředstavuje zanedbatelné jméno, má na kontě hezkou várku povídek i básní, přesto za jeho života, a vlastně ani nyní, nezískala jeho tvorba příliš halasné obdivy. Upřímně, vlastně jsem jej doposud neznal. Nebo možná ano, ale na jméno možná uvedené v některé z učebnic či čítanek jsem zapomněl. K poslechu mě nalákal název a grafika banneru povídky Barva z kosmu na webu Audioteka.cz. Říkal jsem si, že ta hodinka, kdy mi neznámý autor bude promlouvat ústy českého intepreta do uší, mi tolik ze života neubere. A risk to byl s dobrým koncem.

Jestliže jsem zde zmínil jméno E. A. Poe, mělo to smysl ještě pro odkaz, který chci ke svým dojmům z povídek Lovecrafta nasměřovat. Na Audiotéce lze zakoupit (zatím?) pouze dvě, kromě Barva z kosmu ještě Věc na prahu. Obojí dosvědčuje, že Lovecrafta s Poem pojí mnohé. Nejen obliba v podobném žánru, oba můžeme směle považovat za ty, kteří dláždili cestu hororu, ale i podobnost v tématech a především způsobu psaní. Pro oba je typická archaičnost jazyka, které je tak akorát. A zejména barvitost a schopnost vzbuzovat nepříjemné mrazochvění, aniž by museli šokovat.
 

Poe patří mezi mistry hororu ne snad pro to, že bychom se tolik báli, ale protože dokáže naprosto fyzicky působit, byť jde o literaturu, práci se slovem. Lovecraft sice není až tak fascinující, ale v takovém soudu bych byl zatím ještě opatrný, potřeboval bych od něj přečíst/slyšet mnohem více. Tak či tak, jeho Věc na prahu je velmi „poeovská“, staví zápletku na mystice, záhadnosti, ne-smrti, jazykově pak na tom, že barvy i pach vidíte, cítíte. Bezpochyby tomu napomáhá i projev Miroslava Táborského. Zejména jeho „gl-glk-glk-glo-glk...“, které vydává „něco“ do telefonu a na prahu, je vpravdě odpudivé.

Barva z kosmu s popisem zvuku moc nepracuje, klade větší důraz na charakterizaci světla a podoby objektů a nejrůznějších rostlin, zvířat a půdy, kterou zamoří „něco“, co přišlo „odjinud“. Zde je projev Igora Bareše v něčem méně vystrašený, než v případě postavy intepretované Táborským, na druhou stranu v závěru povídky graduje pomocí „nervního“ rytmu.
 

Shrnuto a podtrženo. Povídky Lovecrafta bych dost možná do ruky nikdy nevzal, protože bych o nich nevěděl. Stačil jeden banner na Audiotéce a vyhlížím v knihovně, co si vzít do ruky jako první. I když... upřímně, mnohem raději bych si počkal, jestli se ve zvukové podobě nebudou objevovat další tituly. Při poslechu večer totiž jde o velmi přitažlivou nepříjemnou záležitost…