Zpět

Barvy bezbarvého, hlas mlčenlivého

recenze, , 02.08.2018
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Žijeme v době, která vynáší knihu do nebes, nostalgicky textu připisuje magické schopnosti, vzývá duchy knihtisku. Jenže i literatura má své hranice. Nutno říci, že japonský spisovatel Haruki Murakami možnosti slov testuje. V knize Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování se pokouší zachytit barevnost lidské povahy, zvuk pulzujícího tokijského nádraží i rafinovanost klavírní hry. Když však díky audioknize slova mohou být vyřčená a tóny mohou zaznít, dílo vypuštěné z černobílé stránky najde svůj ztracený tvar. Stává se vědomým a kompletním podobně jako Cukuru Tazaki, hlavní postava Murakamiho románu.
Málokdo si v českém prostředí láme hlavu, jaký význam má jeho jméno, většina lidí se nikdy nepozastavila nad etymologií vlastního příjmení. Naše úvahy se pohybují na vkusové škále „líbí – nelíbí“. Murakami představí v souladu s japonskou kulturou jméno jako chrám, do kterého vstupujeme a který nás formuje rodinnou tradicí i přáním našich rodičů. Cukuru má být podle svého jména stavitel, jenže je zmítán pochybnostmi. Příznačnější se pro něj zdá být skutečnost, že na rozdíl od jeho čtyř přátel ze střední školy chybí jeho jménu barva. Aka je pan Červený, Ao Modrý, Širo je slečna Bílá a Kuro zase Černá. Je snad tedy Cukuru bezbarvý? Znamená to tedy i bezvýznamný? A proto ho ostatní kdysi tak náhle a bez vysvětlení vyloučili z party? Ani po šestnácti letech nezná Cukuru na tyto otázky odpověď.
 

Herec Martin Myšička se zhostil nelehkého úkolu, jakou barvu hlasu dát panu Bezbarvému, na výbornou. Odstínil jemné nuance pochybností o sobě samém natolik precizně, že obdobně jako čtenář i posluchač do poslední chvíle tápe, kým Cukuru doopravdy je. Naopak ostatní postavy, ať už zmínění kamarádi ze střední či Haida, blízký přítel z univerzity zvaný Pan Šedý, mají hlasy jasně rozvrstvené. Stejně jako barvy na malířské paletě se nedotýkají a při poslechu je bez obtíží odlišíte. Hybatelkou děje však není Cukuru, ale jeho nová známost Sara. Právě ona jej přiměje vydat se zpět po vlastních stopách a podívat se do očí kostlivcům zavřeným ve skříni. Možná už za ty roky vyšisovaly, možná barvy pohřbil čas.

Ne náhodou je Sara žena moderního střihu, zcestovalá, praktická a jednající. Ona je tím západním zrcadlem, ve kterém se minulostí zatížené Japonsko s rozpaky a zřejmě i poněkud neochotně prohlíží. My, západní čtenáři kroutíme hlavou nad nemastným neslaným Japoncem a v duchu jej hecujeme: Jednej! Odpoutej se! Jdi za svým snem! Buď svůj a neboj se riskovat! Je otázka, kolika bezejmenným obyvatelům japonských velkoměst tato slova rychlého individualizovaného světa zvoní v uších. Překlad knihy je kultivovaný, jen často opakovaný tvar „ženská“, který snad na papíře nevadí, vyslovený z textu trčí. A možná to nebudou tápající muži, ale právě silné ženské, které Zemi vycházejícího slunce změní k nepoznání.

Nakladatelství OneHotBook neponechalo nic náhodě. Režisér Michal Bureš narátora provedl nelehkým textem připomínajícím černý les, jako by mezi tlejícími stromy vyznačil cestu zlatou nití. Martin Myšička nespěchá, našlapuje jistě a na mýtinách, na kterých zaznívá vytříbený hudební doprovod, se nadechuje před dalším putováním. Snad jen začátky některých kapitol jsou zbytečně ostré a postrádají ono nadechnutí před další cestou. Pochválit je třeba i obal audioknihy, který pojednává svár barev s energií a hravostí, jakou si titul zaslouží.