Zpět

Případ z 87. revíru

recenze, , 26.3.2013
Brokovnice
Stojím před ani ne tak nelehkou, jako spíše nevděčnou výzvou: odrecenzovat jeden z kriminálních případů klasika drsné americké školy Eda McBaina (pravým jménem Evan Hunter a rodným jménem Salvatore Lombino). Jde o případ s názvem Brokovnice z proslulé řady 87. revír, který poprvé vyšel roku 1969, česky 1973 v kongeniálním překladu Jana Zábrany, v březnu 2013 v audiopodobě na zvukových nosičích.
Detektiv Steve Carella tentokrát vyšetřuje krvavou vraždu - to je tak vše, co je dovoleno psát k samotnému ději. Prozradit více by znamenalo prozradit příliš - však jsem v úvodu napsal, že jde o nevděčnou výzvu. Proto jsem se rozhodl, maje nejspíš jedinkrát možnost psát recenzi na zatím jediné audiozpracování tzv. mcbainovky, doplnit text o takové osobní vyznání vůči autorovi.

K četbě detektivek jsem se postupně propracoval v letech 1996 - 1997, tedy v době mého pozvolného dospívání. Dostaly se mi do ruky knihy od Agathy Christie, Dicka Francise, Earla Stanleye Gardnera, Raymonda Chandlera, Jamese Hadley Chase, ale hlavně Eda Mcbaina. Přesněji - nejprve jsem přečetl kultovní Džungli před tabulí, román ze školního prostředí, který autor napsal pod jménem Evan Hunter, abych si následně doslova užil četbu triptichů 3x Steve Carella a spol. (Případy s hluchým) a 3x 87 revír, kde vyšla i Brokovnice.

McBain si mě získal svým neotřelým, naprosto realistickým stylem. Jaké bylo mé nadšení, když roku 1998 besedoval v Praze. Od té doby uběhlo přece jen patnáct let, takže si už nepamatuji, o čem všem se mluvilo, pouze se mi vybavují úskalí překladů do češtiny v době totality. Kdo mi však utkvěl, byl sám autor, v době návštěvy přes 70 let stár. Byl svěží jako jeho dílo. Snad i proto jsem si dodal odvahu a po besedě si nechal podepsat jednu z jeho knih - případ Mrtvé hodiny. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se nejednalo o knihu napsanou v brailově písmu. Předpokládám, že posluchačstvo je natolik inteligentní a dá si dvě a dvě dohromady. McBain byl dojat, přejížděl prsty po vytečkovaném písmu a do prázdného políčka napsal věnování.
 

Nyní k Brokovnici samotné. Sluší se uvést na pravou míru jednu skutečnost: případ nastudoval plzeňský režisér Miroslav Buriánek roku 1990 pod zmatečným názvem Modře vytetovaná dýka. Souvislost tu jistě je, jedna ze zavražděných osob má na těle modře vytetovanou dýku, nicméně Brokovnice je jednak známější název a druhak podle mě i trefnější. Snad si to uvědomili v Radioservisu, protože vydali příběh pod pravým jménem. Nic to však nemění na skutečnosti, že již tenkrát pracoval Buriánek se střihy, s hudebními a zvukovými kolážemi zcela výrazně, zapamatovatelně. Slyšíme-li dnes plzeňskou nahrávku, expresivně pojatou, je nám po prvních okamžicích jasné, že za ní stojí Buriánek, enfant terrible rozhlasového prostředí. Určité náznaky svérázného pojetí jsou patrné i v narávce Brokovnice: zběsilé troubení houkačky na začátku a na konci příběhu, režisérem v detektivkách často používaný zvuk mořských racků, vsunuté hudební předěly, nadřazené nad slovem aj.

Co se hereckého obsazení týče, tady měl režisér opravdu šťastnou ruku, když do role šviháckého detektiva Carelly obsadil již v té době známého herce a dabéra Pavla Soukupa. Nebyla to ostatně první spolupráce (vzpomeňme na Francisovu na CD rovněž vydanou Hrozbu či na detektivku Hany Proškové Tajemství planet). Carela v Soukupově podání je sympaťák, „džentlas“ se vším všudy. Za zmínku stojí i bodrý detektiv Meyer v podání Pavla Pavlovského, či mladý, prchlivý, nekonvenční detektiv Kling (toho hraje již také velmi známý a v dabingu či rozhlasu vyhledávaný Martin Zahálka). Režisér Buriánek do necelé hodiny zvládl přenést napínavé vyšetřování i s několika nekriminálními odbočkami, jichž jsou Mcbainovy knihy plné. Myslím, že pro srovnání s knihou či pro seznámení se s McBainem, stojí nahrávka za poslech.