Zpět

Čtvrtý případ Cormorana Strika

recenze, , 13.12.2019
Smrtící bílá
I přes obavy, že série se soukromým detektivem Cormoranem Strikem, kterou J. K. Rowlingová píše pod pseudonymem Robert Galbraith, skončí svým třetím dílem, dočkali jsme se jejího pokračování Smrtící bílá. Aktuálně v podobě zdařilého audioknižního zpracování, jehož tvůrci se poučili z chyb předchozích dílů.
Celou knižní sérii spojuje dvojice robustního detektiva Cormorana Strika, veterána z Afghánistánu s protézou namísto části levé nohy, a jeho odhodlané asistentky Robin Ellacottové. Volání kulačky, v němž se Strike zabýval případem sebevraždy slavné topmodelky, jež se zřítila z balkonu londýnské čtvrti Mayfair, bylo důstojným entrée obou hlavních postav i „značky“ Robert Galbraith. Tympanum, které pro vydavatelství Plus natočilo českou audioknižní verzi, oslovilo herce Petra Olivovu, který se jako interpret vrátil k Strikovi ještě v následujícím Hedvábníkovi.

V něm se na Cormorana Strika obrátí žena zmizelého spisovatele Owena Quina. Vyjde najevo, že Quine dokončil román s názvem Bombyx Mori (alias bourec morušový, alias hedvábník), v němž se značnou zlomyslností vykreslil své významné kolegy. Právě v tomto případu Oliva ukázal, jak brilantně dovede rozlišovat postavy, balancovat mezi náladovými polohami a především postihnout Strikovo specificky neurvalé, někdy těžko viditelné dobráctví. Škoda, že zvuková kvalita obou nahrávek je pod soudobým standardem – záznam má lehce zastřenou pokojovou akustiku a než si posluchač zvykne, může mu nedostatečně hutný zvuk vadit.

S vydáním audioknihy Ve službách zla se mnozí posluchači cítili zaskočeni. Příběh, ve kterém Robin Ellacottová obdrží balíček s useknutou nohou, totiž načetl Pavel Rímský. Novému interpretovi trvalo dobrých deset hodin nahrávky, než si zvykl na styl a tempo vyprávění. A ještě déle mohlo trvat posluchačům, než se vůbec smířili s možná příliš uspěchanou změnou interpreta. Rímský čte román Ve službách zla z větší části tak, jako cokoli jiného. Přesto profesionálně: do každé scény nebo dlouhého dialogu jde připraven a přesně ví, jakým směrem se bude ubírat. Rímského výslovnost je o poznání zřetelnější než Olivova, za nedostatek lze však považovat fakt, že režie nechala interpreta (v rozporu s předchozími audioknihami) zarputile vyslovovat jméno hlavního hrdiny „Strájk“.
 

Letos se tentýž interpret vrátil ve Smrtící bílé k Olivou správně zavedenému „Strajkovi“, a i jinak si počínal mnohem obezřetněji. Snad je za tím i pečlivější režijní přístup. Rímský se od začátku vystříhal svého „univerzálního čtení“ a posluchači je tak hned jasné, že poslouchá Galbraithovu sérii. Autorka zavede své hrdiny tentokrát až do zákulisí britského parlamentu a nechá je poznat tajemství těch nejvýznamnějších rodin. Na počátku případu stojí návštěva jednoho utrápeného mladého muže v kanceláři Cormorana Strika a prosba, aby vyšetřil zločin, jehož byl údajně svědkem v dětství.

Rowlingová opět ukázala, že umí psát příběh ze současnosti a přitom se vyhnout předvídatelným aktuálním trendům v thrilleru nebo kriminálním žánru. Že zvládne víc než zdatně vykreslovat charaktery, zná detailně reálie, i ty běžnému Britovi (natož našinci) těžko přístupné. A především, že dokáže vystavět situace a dialogy tak, že posluchače naprosto pohltí. To nejdůležitější se totiž neodehrává v akci, ale právě v dialozích. Co jí však lze vytknout je, že přestala mít soudnost ohledně poměru příběh-rozsah. Právě neúměrně rostoucí délka jejích knih dovedla Smrtící bílou ke stopáži necelých dvaatřiceti hodin. Čtivost románu to nijak nepoznamenalo, autorka umí poutavě popsat doslova „kde co“, ale vlastně už prakticky postrádá umění vypravěčské zkratky.

Jak si tedy vede Smrtící bílá v kontextu předchozích audioknih? Autorka se po třetím dílu opět vrací k atraktivním lokacím (po vrcholovém modelingu a světě literární kultury zvolila svět politických intrik), Rímský se již nenachází v rozporu se stylem ani charakterem vyprávění, našel si v něm svou polohu, která je mu příjemná. Navíc nebyl nucen číst časté cizojazyčné úryvky písňových textů, takže nevynikla jeho nedostatečná jazyková výbava. Spravila se a ustálila i výslovnost Strikova jména. Zvuková kvalita nahrávky se (především proti prvním dvěma dílům) celkově zvedla a hudební témata rozdělující některé pasáže a především kapitoly se alespoň náladou vrátila k ladění prvních dílů. Poslech jako takový si tedy lze užít přinejmenším stejně, jako jsme si svého času mohli užívat poslech Hedvábníka.