Zpět

(Audio)kniha, která plave

recenze, , 7.7.2017
Do vody
Už sloganem „Vyhýbejte se tichým vodám, nikdy nevíte, co se skrývá pod hladinou...“ vzbuzuje nakladatel ve čtenářích zvědavost. Ani on, ani žádný prodejce či recenzent neopomene okamžitě zdůraznit, že knihu Do vody má na svědomí Paula Hawkins. Ta Paula Hawkins, která si svým debutem Dívka ve vlaku získala pozornost a slávu.
Vydavatelství OneHotBook se už několikrát podařilo načasovat vypuštění nové audioknihy současně s českou knižní premiérou. Pochopitelně to nefunguje jen jako skvělý marketingový tah, ale potěší to i samotné čtenáře/posluchače. Ti si totiž můžou rovnou vybrat, které z forem dají přednost a nemusejí na audioknihu čekat i několik měsíců. To je i případ dramatického thrilleru Do vody.

O marketingu jsem se nezmínil náhodou. Právě ten totiž může knižním titulům dopomoci k získání čtenářů, kteří by si knihy ani nevšimli (patřím do této skupiny), současně ale může dopomoci k posílení zklamání ze samotné četby (patřím do této skupiny). Už Dívka ve vlaku se nesla na vlně pro mě ne zcela pochopitelného zájmu. Jak zápletkou, tak především samotným zpracováním velmi standardní literární záležitost se přehoupla přes magickou hranici a stal se z ní světový bestseller. Jenže... kdybych tady měl více prostoru, mohl bych začít polemizovat nad skutečnou hodnotou tzv. bestsellerů, kterýžto „štempl“ má na přebalech čím dál tím více titulů. Co jsem však Hawkinsové upřít nemohl, to byla semknutost vyprávění – ač více paralelně předkládaných perspektiv, text držel při sobě. Autorka budovala velmi plíživé napětí, nezadávala si se snahou být šokující, dávala přednost psychologii svých postav – jejich plasticitě a nejednoznačnosti.

O totéž se pokusila i ve svém druhém románu – Do vody nezapře její rukopis. Jen s tím rozdílem, že stejně jako další a další pokračování hollywoodských blockbusterů potřebují více akce, efektů a hlášek, tak Paula Hawkins si řekla o více postav, zápletek, motivů, které bude spřádat do sítě, s níž hodlá lapit svého čtenáře. Zkrátka znásobila Dívku ve vlaku několikrát. Místo bytu, do něhož jde vidět skrze okno projíždějícího vlaku, zvolila tajemnější prostředí malého městečka Beckford – ostatně recepty s dostatečně nehostinným místem, v němž hraje podstatnou roli nějaký živel (zde voda) a stín minulosti, v detektivkách a thrillerech vždy dobře fungovaly. Hawkinsová zkrátka svůj druhý román namíchala tak, aby z něj jednoznačně vyšel bestseller.
 

Zatímco ale v předchozím případě napomohla autorce novost (ne stylu či příběhu, ale jejího jména) a odkazování na román Zmizelá, tentokrát vlastně vše stojí proti ní. I onen zmiňovaný marketing, který halasně upozorňuje, že tu máme knižní událost. Jedním z hlavních důvodů, proč Do vody nefunguje, je megalomanská snaha autorky odvyprávět vlastně velmi banální zápletku a několik dílčích motivů prostřednictvím desítky postav. Žádná z nich přitom není dostatečně zajímavá a všechny působí jen jako postavy z románu, ne jako lidé, kteří si něco reálně prožili. (Nedá mi to zde neodkázat na skotskou trilogii Petera Maye, která je v tomto směru na přesně opačném konci osy.) Jestliže nemáte chuť upnout se na žádný konkrétní osud, a ještě k tomu vám autorka servíruje takových osudů tucet, buď se v jejím bludišti ztratíte, nebo se jen a pouze dopravíte do konce bez hlubších emocí a zájmu.

A jakkoliv patřím mezi ty, kteří velmi rádi dávají přednost audioknižním verzím, zde musím bohužel napsat, že zvuková podoba románu Do vody příliš nepomáhá. U knihy lze listovat, vracet se, potvrzovat si, o jaké to zrovna čtete figuře. U poslechu je toto všechno mnohem složitější a rozpoznávat některé figury podle hlasu interpretů (byť na začátku kapitol řeknou jméno postavy) vyžaduje o poznání větší soustředění. Nechat číst každou z postav někým jiným se samozřejmě nabízelo, možná ale právě proto jde o obdobně prvoplánový krok jako samotný román a přístup Pauly Hawkins. A odvážná myšlenka nechat román vyprávět jedním hlasem, je nyní už jen ze sféry recenzentských doporučení a proto raději rychle od ní.

Souhrnně lze z mé strany říci, že zejména kvůli nezajímavému textu a plytkým postavám mne nijak zvlášť neoslovil ani poslech. Do vody tak v mých očích zůstává velmi průměrným (vlastně spíše i podprůměrným) literárním počinem, z něhož se stal dobře prodejný produkt.