Mozaika příběhů žen, s nimiž autorka vedla rozhovory – nejprve je natáčela na magnetofon, následně je přepsala do knihy – je silným a niterným textem, který lze vnímat jako svědectví o životě v Sovětském svazu a dnešním Rusku. Mapuje osudy žen rozdílného postavení, odlišných pohledů na svět, a konečně i různých národností, které ovšem svého času spojovalo sovětské impérium.

Zatímco kniha předkládá desítky výpovědí, pro potřeby desetidílné rozhlasové četby jich bylo vybráno sedm. Ke slyšení je např. příběh komsomolky, kategoricky odmítající Gorbačovovu perestrojku a současné chování komunistů, proti němu lze postavit svědectví ženy, která šla s odhodláním na barikády v srpnu 1991, příběh spisovatelky, vyrůstající ve vyhnanství, jejíž snahou bylo to špatné vytěsnit, silnou zpověď architektky narozené v gulagu, zároveň oddané stalinistky, nebo konečně svědectví předsedkyně moskevského fondu Tádžikistánu o nepokojích na počátku 90. let.

Mnohé příběhy mají jedno společné: na jedné straně otřesnou zkušenost útlaku, na straně druhé naprostou deziluzi z dnešních poměrů v Rusku – to už není svět pro ně, tohle není jejich Rusko. Pocity utrpení se přetavily v pocity odcizení. Není těžké takový pohled na věc pochopit, je ale nesmírně obtížné se s ním ztotožnit.
 
Režisér Aleš Vrzák nechal jednotlivé zpovědi interpretovat sedm hereček, přesněji řečeno šest hereček (Danielu Kolářovou, Hanu Maciuchovou, Helenu Dvořákovou, Lenku Vlasákovou, Vandu Hybnerovou a Apolenu Veldovou) a jednu interpretačně nadanou rozhlasovou režisérku (Hanu Kofránkovou). Podařilo se mu dovést interpretky nejen k porozumění textu, ale i k jejich vcítění se do myšlení zpovídaných žen. Příběhy tak zní velmi uvěřitelně.

Daniela Kolářová dokázala do svého partu vtisknout projev unavené ženy, které leží na duši mnoho utlačovaných osudů. Hana Maciuchová zase vypráví příběh spisovatelky odosobněně, u Apoleny Veldové lze vnímat horlivost střídající se s pocity zmaru a zhnusení. Vanda Hybnerová je zase plná odhodlanosti, v četbě Heleny Dvořákové je slyšitelná něha a cit, u Lenky Vlasákové pro změnu překvapení a strach. Snad vůbec nejsilnější, v dobrém slova smyslu nejprocítěnější částí, je part Hany Kofránkové – výpověď architektky, vyrůstající v gulagu, vyhnanství a dětském domově, čte Kofránková se vší pokorou, empatií a dojetím.

Tklivé improvizace na akordeon jen podtrhují stísněnost slyšeného. Škoda, že svou zvukovou podobu nezískala kompletní kniha Světlany Alexijevičové. I tento čtyřhodinový výsek však dává posluchači ucelený obraz. Navíc, díky promyšlené interpretaci přináší nevšední a nezapomenutelný zážitek.