Zpět

Kočka je nebezpečná jako třaskavá rtuť

recenze, Tereza Špetlíková, 23.2.2018
Dveře do léta
Běh času nezastavíš, říká se. V určité alternativní realitě ho ale lze mnoho zaspat. A při troše důvěry v nedoceněného vědce, je v něm možno se i pohybovat. Má to ovšem háček: směr jízdy nelze zaručit. Ale kdo z nás vlastně ví, jestli se vydal tou správnou cestou i bez možnosti cestování časem?
Nejčtenější román Roberta Heinleina se záhadným názvem Dveře do léta, je paralelou mezi hledáním správného „teď a tady“ a chováním koček, které lze zjednodušeně charakterizovat rčením: „kočka je vždy na špatné straně dveří“. Nyní se konečně, po více než šedesáti letech od svého vydání, dočkal kvalitního audioknižního zpracování pod hlavičkou vydavatelství Walker & Volf.

Na zvukové podobě sci-fi příběhu se snadno předvídatelným, ale přesto okouzlujícím vývojem, se podepsalo hned několik výrazných prvků. Vedle autora, očividně dobrého znalce koček i lidských povah, je to především Pavel Medek, který novelu bravurně přeložil do češtiny. Zároveň je třeba ocenit roztomile technologickou vizuální stránku obálky i jemnou a tajemnou hudební složku audioknihy. Ta je tvořena pomalými údery kláves na pozadí zvuku připomínajícího jemné bubnování cikád až v podobě takzvaného bílého šumu. Hudba nejen uvozuje každou kapitolu, ale objevuje se i v logických nebo tematických předělech.
 

Nejsilnější složkou audioknihy je ale pochopitelně interpretace. Té se ujal český herec a dabér Otakar Brousek mladší. Zdá se mi, že právě zkušení dabéři mají v audioknižní tvorbě trošku navrch. Umějí lépe pracovat s hlasem, dodat vyřčenému správnou údernost, snáze se jim daří vstoupit do jednotlivých rolí a odlišit je. Brouskovi se ve Dveřích do léta podařilo nejen udržet polohu vypravěče, ale také výborně zachytit vývoj hlavních postav v čase. Hlas jeho Belle přešel v rámci příběhu od mladého skřehotavého ke staršímu chrapláku, na němž se podepsala nejen přibývající léta, ale jistě i množství neodepřených požitků. Podobným, rozhodně ale příjemnějším přerodem prošla i malá Ricky.
 
Pokud mohu soudit, slogan „Nejkrásnější příběh světové sci-fi“ rozhodně nelže. Robertu Heinleinovi se v roce 1957 podařilo vyprávět milý příběh o životě po roce 2001 (včetně zábavných detailů). Mě osobně zaujaly i jeho podrobné znalosti o chovu koček. Myslím, že kdykoliv se bude jedna z mých čtyř čtyřnohých pokoušet testovat je-li už za dveřmi zase to léto, vzpomenu si na romantického vynálezce robotů D. B. Davise a jeho dobu.