Zpět

Trosečnice z Glasgow

recenze, , 15.05.2019
Eleanor se má vážně skvěle
Opuštěnou kočku nebo babičku politujeme, ale co si počít se zdravou třicítkou, která je jen divná? Příšerně se obléká, nedochází v pravidelných intervalech ke kadeřnici ani na kosmetiku, škudlí každou libru a nepochopí jediný vtip. Takové individuum bez jediné slzy lítosti opustíme a z kolektivu vyloučíme.
Skotská spisovatelka Gail Honeyman optiku otočila a představila svět očima upjaté netykavky jménem Eleanor Oliphantová. Pokud posluchač předpokládá něco na způsob deníku Bridget Jonesové, čeká ho překvapení. Vykročení Eleanor směrem ke společenskému uznání je sice lemováno trapasy, žánrový vír však zasahuje do hlubších a temnějších proudů. Romantická linka je jen jednou nitkou ve složitém žebrování stařičké kytky Polly, jediného živého stvoření, se kterým hrdinku pojí nějaké pouto.

Zatímco čtenář během prvních kapitol teprve tápavě modeluje postavy, audioknižní zpracování jim dává hlas hned od počátku. Petru Špalkovou považuji za jednu z výjimečných hereček, kterým uvěříte cokoli a na jevišti je sledujete jako uhranutí. V civilu přehlédnutelná, pak vstoupí do role a vybarví se jako chameleon. Stejně zářivá a překvapivá dokáže být i jako narátorka zvukových knih. Možná není dvanáctihodinová četba technicky zcela dokonalá, okamžitě však promlouvá způsobem, kterým si posluchače získá. Eleanor vypráví svůj příběh úsečně, potlačuje emoce, ježatí se, takže celkem chápeme, proč ostatním připadá marná. Zároveň je od první kapitoly naše, dokonce by se dalo napsat, že je svým způsobem okouzlující.
 

Na filmovém plátně bychom se museli vyrovnat s ošklivkou a podivínkou, při poslechu do nás Petra Špalková pumpuje sympatie navzdory slovům, která vyslovuje. Jsme přece v hlavě ženy, která se nebojí formulovat myšlenky, jaké jsme si už dávno zakázali. Vrtí hlavou nad uspěchanou současností. Vlastně se zdá, že do Glasgow vyrazila na antropologickou expedici rozhodnuta popsat všechny šílené zvyky a na hlavu padlé rituály. Neodsuzuje je, jen ty hry neumí hrát.

Samotářská Eleanor se pohybuje za skleněnou stěnou, odtržená od prostředí, ve kterém existuje. Celkem rychle však pochopíme, že příčiny, které ji vyhodily z kola ven, nebudou ani omylem nicotné. Tempo vyprávění se zrychluje a poslech žene zvědavost. Toužíme vědět, co se stane dál, ale možná ještě víc potřebujeme zjistit, co se stalo kdysi. A naše hrdinka není v tomto ohledu příliš sdílná.

Kapitoly uzavírá hudební koncovka. Brnkání kytary je někdy mazlivé, jindy kvílivé, jen výjimečně delší než pár sekund, takže moc prostoru pro budování atmosféry nemá. Když poslední tóny umlknou, nahrávka posluchače poněkud znejistí, když ve stopě ponechává ještě pár vteřin ticha.

Přestože nám Gail Honeyman předkládá svou prvotinu, zúročila v ní vlastní důvěrnou obeznámenost s literaturou. Vystavěla hrdinku excentrickou, sociálně neohrabanou, disponující však bystrým intelektem i solidním vzděláním. Nakonec tedy jejími ústy vyslovuje autorka trefné osvěžující komentáře a vy se přistihnete, že se přes veškerou hořkost Eleanořina bytí úlevně smějete. S audioknihou jsem se loučila dojatá a hlavou se mi ještě dlouho honilo, že někdy je tím největším lékem na bolavou duši obyčejná vlídnost.