Zpět

Cormoran Strike znovu zasahuje

recenze, , 2.5.2015
Hedvábník
V červenci loňského roku jsem se podělil o dojmy z poslechu zvukového zpracování první detektivky Joanne Rowlingové. Kukačku jsem již v názvu textu ocejchoval coby tradiční. Ve způsobu vyprávění, zápletce i vykreslení postav. Ocenil jsem především audioknihu, neboť hlas Petra Olivy, ale také hudební podkres, mi přišel velmi vydařený a posouval četbu o řád výše. I přes tedy spíše průměrnou zábavu, kterou jsem si s Kukačkou prožil, mnou cloumala zvědavost a chuť se pustit do druhého dílu série.
Hedvábník vyšel zkraje letošního roku, zvuková verze na sebe nenechala dlouho čekat. Petr Oliva dodává textu (proč to takhle neříct) šťávu. Dokonce mi přijde, že se se stylem autorky více sžil. Postavy umí rozlišit, aniž by je příliš musel „hrát“, vystačí si s jemně odlišenou dikcí či drobnými odchylkami v zabarvení hlasu. I když s největší pravděpodobností v očích Joanne Rowlingové ústřední hrdina, mimochodem veterán z Afghánistánu, vypadá jinak, Olivova interpretace se mi k němu velmi hodí – kdykoliv, když jej nyní slyším, vyskakují mi různé střípky z prvních dvou knih s Cormoranem Strikem.

Zdrsnělý hlas Petra Olivy koresponduje se zkušenostmi detektiva, současně je nasáklý určitou mírou skepse, nechuti, vlastně dokonce i lenosti. V žádném případě to ale neznamená, že by se v novém případu, který se rozbíhá s účelem najít spisovatele Owena Quina, nijak nečil. Naopak – jak už to bude pravděpodobně v celé sérii normou – je o krok dál než místní londýnská policie. Jenže právě tento mix jeho schopností a aktivity s nádechem naštvanosti ze Strika utváří atraktivního hlavního hrdinu. Je otázkou, jak moc byste si s ním chtěli povídat u kávy, fandit mu ale i tak jistě budete.
 

Zde přichází na řadu pochvala směřovaná k autorce. Rowlingová se vždy více soustředila na postavy – ostatně nejen její romány pro dospělé představují dobře seskládanou mozaiku s hrdinů/typů – a vykreslení různých povah, napojení na sebe a vytěžení konfliktů vychází právě z těchto lidských interakcí. Hedvábník jde ještě o krok dále v propracovanosti psychologie postav a v porovnání se severskou krimi zde vlastně lidé a komunikace mezi nimi mají větší prostor nežli akce. Pro někoho to může být důvod k nespokojenosti, mně osobně se taková strategie líbí více. Rowlingová umí psát dialogy výtečně, skrývají v sobě drobné pointy, detaily, s nimiž je v průběhu čtení počítat, ale také určitou míru ironie. A i když je tedy Hedvábník o poznání drsnější než Volání Kukačky, nabízí ve výsledku větší porci zábavy.
recenze je převzata z blogu autora