Zpět

Zima přichází, už ji slyším

recenze, , 1.3.2015
Hra o trůny
Psát něco nového o knize, která vyšla už takřka před dvaceti lety a navíc poslední roky s ní koexistuje i masově oblíbený televizní seriál z produkce HBO, mi přijde prakticky nemožné. Proto shrnu pouze své pocity.
I já patřím mezi tu většinu (soudím ale spíš ze svého okolí), která se ke knize George R. R. Martina dostala skrze televizní seriál. Rozmlsán velkolepostí intrik a vztahů mezi jednotlivými hrdiny, ale také díky období klidu, než přijde na svět další série, skoupil jsem doposud všech vydaných pět knižních svazků s úmyslem, že si chuť budu udržovat při životě jejich četbou.

Nakonec jsem však první svazek se jménem Hra o trůny nečetl, nýbrž si jej poslechl. Neodolal jsem příležitosti, o kterou se postaralo vydavatelství Tympanum. Navnadila mne zvuková ukázka, respektive hlas Františka Dočkala. Je fakt, že čtení knihy by mi sebralo mnohem méně času než poslech – audiokniha má téměř 45 hodin – na stranu druhou, Dočkalova barva hlasu a jeho přednes mne uvrtával do časů, kdy jsem fascinovaně poslouchal pohádky, nebo si je v hlavě sám utvářel, snil, odbíhal od reality, nebo si s několika figurkami sehrával vlastní dobrodružství plné napětí, soubojů a hrdinství. Obdobně jako jsem to měl při poslechu Letopisů Narnie, i zde mi nejvíce vyhovovalo večerní čtení. V místnosti byla tma, nade mnou plynul pozvolný, dramaticky tak akorát modulovaný hlas Františka Dočkala. Nevstupovala do toho žádná muzika, což mi nevadilo, vlastně naopak. Mnohem více jsem poslech vnímal jako vyprávění.

Hra o trůny totiž obsahuje vše, co mne na daném žánru baví, a naopak se vyhýbá tomu, co mi na průnicích fantasy a historického románu překáží. V prvním případě jde o umocnění epičnosti vyprávění – děje dokáží být rozmáchlé stejně jako skutky hrdinů. Díky prostoru, který si Martin připravil, epičnost není tolik vystavěna na zkoumání či popisu historického vývoje jednotlivých zemí, nýbrž na detailnějším vykreslení právě se odehrávajícího konfliktu. Neskromnost v rozsahu každého dílu není dána literární rozvláčností, nýbrž potřebou soustředit se detailně na vnitřní pnutí postav, na jejich vztahy, a to i mezi postavami, které zdánlivě nevypadají být tak podstatné. Jenže autor spřádá síť, kde i detail časem může sehrát důležitou roli.

Naopak Hře o trůny schází odklon od reality. Vyhovuje mi, že podstatní jsou lidé, zatímco příšery zde nemají prakticky místo. Ne snad že by kouzla a magie nevstupovaly do děje, mnohem více však kniha působí jako skládanka ze skutečných historických událostí, jež však čas (a neustálé převyprávění mezi generacemi) zabarvil, nasála se do něj mystika, drama a mnohem více tajemství.
 

Na televizní zpracování od HBO nedám dopustit a první kniha nepřinesla co do obsahu nic nového. Díky úspornému stylu i díky krátkým kapitolám, kdy se každá věnuje nějaké konkrétní postavě, dokonce spíše připomíná literární scénář k seriálu než román, podle nějž by byl seriál zfilmovaný. I přesto těch 45 hodin nelituji. Byly to epické výpravy na pomezí bdění a snů...