Zpět

Osudové znamení kříže

recenze, , 24.2.2016
Jako bychom dnes zemřít měli
V prosinci roku 1949 se v kostele malé obce Číhošť během bohoslužby pátera Josefa Toufara třikrát zakýval oltářní kříž. Ačkoliv on sám tento podivný úkaz neviděl, dvě desítky svědků nedokázalo mlčet. A ačkoliv mohl být pohyb kříže i dobrým znamením, samotného Toufara nepřímo dovedl na smrt...
Na zázraky totiž tehdy nebyla vhodná doba. Komunistická strana už držela stát pevně v rukou a „klerikální svět“ jim z nich stále jaksi unikal. Pro straníky a příslušníky StB neexistovalo jiné nežli velmi racionální řešení číhošťského kříže, a tím vysvětlením byla úmyslná manipulace. Bylo jen třeba, aby se k ní páter Toufar přiznal. Jenže ten nic takového neudělal a k ničemu podobnému se ani přiznat nehodlal.

Rozhlasový redaktor, spisovatel a publicista Miloš Doležal se této „kauze“ věnuje takřka dvacet let. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli představuje jeden ze stěžejních výsledků jeho pečlivého výzkumu a sbírání deníkových poznámek, korespondence, přepisů ze soudních přelíčení či pitevních a jiných úředních záznamů. V anketě Lidových novin se stala v roce 2012 Knihou roku a dočkala se i zvukového zpracování, které ve své kompletní podobě právě vychází.

Pod režijním vedením Markéty Jahodové se načtení koláže dokumentů chopila dvojice Jana Franková a David Matásek. Jejich interpretace umožňuje dobře se zorientovat v obsahu, protože přednes nikam nepospíchá a vhodně klade důraz (a vlastně i částečně emoční procítění) do míst, kde je ho/jich třeba. Momenty, kdy některý z herců přednáší úřední text, jsou zvukově odlišeny – režie zesiluje echo a zabarvuje hlas tak, aby působil jako dobový projev z televize či rozhlasu. Zatímco David Matásek si po celou dobu drží spíše reportážní charakter přednesu, Jana Franková do své interpretace o poznání více vmíchává herectví – někdy je to poněkud na škodu, neboť veskrze popisný způsob Doležalova jazyka (přeci jen jde o literaturu faktu) umocňuje „popisným procítěním“ a jisté pasáže pak hraničí s patosem.
 

Rozhodně mile překvapí zvuková dramaturgie, která se neopírá jen o již zmíněné rozlišení typů textů, ale – a to především – zapojuje velmi často do čtení hudební podkres, který nám dává prostor si věci více urovnat, s některými se přímo srovnat – a neslouží tedy jen a pouze jako předěl. Hudba má v průběhu více než sedmihodinové nahrávky dostatek prostoru na to, aby se v ní objevilo hned několik různých motivů a dokonce i nástrojů. Zatímco akordeon a různá „nálada“ staccata (může být veselé, stejně jako tvořit předzvěst něčeho hrozivého) funguje výtečně, disharmonické vsuvky mnohdy působí spíše nahodile a prvoplánově (žádná/škaredá melodie = deprese/represe).

Jako bychom dnes zemřít měli svým obsahem splňuje všechna očekávání od textu, který nám má do hloubky představit jeden konkrétní případ – vyšetřování – proces. Doležal utváří mozaiku s poctivostí historika a novináře v jedné osobě a dává nám do rukou/uší materiál, který nahlíží do neveselé doby a zrůdného chování strany, jež – a to je na knize vlastně možná to nejvíce zneklidňující – má dnes podporu přibližně čtvrtiny národa...