Zpět

Tragédie bez přebytku dramatu

recenze, , 22.2.2018
Jeden den Ivana Děnisoviče
Načtení čtrnáctého titulu kolekce Mistři slova se zhostil Miloslav Mejzlík. Herec spjatý s divadlem Jiřího Wolkera si vybral slavnou, leč neveselou novelu Alexandra Solženicyna, kterou na základě pobytu v sovětském pracovním táboře sepsal v roce 1962.
Jeden den Ivana Děnisoviče patří mezi vůbec ta první literární díla, díky nimž se mohla světová veřejnost seznámit s praktikami stalinského režimu a s poměry v sovětských pracovních táborech. Solženicyn byl, na základě kritiky Stalina v dopise svému příteli, v roce 1945 uvězněn na osm let, prošel koncentračním i kárným táborem. Stát jej rehabilitoval po roce 1957, přesto od bezpečného pocitu svobody měl i další život spisovatele daleko. Zvláště, když v sedmdesátých letech vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag.

Je skvělé, že Bookmedia ve spolupráci s Audiotékou ve svém projektu Mistři slova (a tedy i zásluhou jednotlivých interpretů) dávají prostor i dílům, která mají leckdy daleko od prodejní jistoty. Klasikami typu Quo Vadis nebo Paní Bovaryová se těžko něco zkazí, ale Smrt je mým řemeslem, Neviditelný nebo právě Jeden den Ivana Děnisoviče obohacují portfolio o reflexi světa, ve kterém jako by snad nebylo pořádně ani místo pro dobro.
 

Skrze Solženicynovu novelu máme možnost nahlédnout do mozaiky detailů, které utvářejí v horizontu jednoho jediného dne obraz života v pracovním táboře. Autor se však vzdává jakékoliv snahy o vykreslení emocí, celek působí nepřívětivě odtažitě, o to však mrazivěji, neboť získáváme pocit, že citu není přáno. Strohý styl kombinuje chronologický popis konkrétního dne s retrospektivami, jež odhalují dosavadní život jednoho z vězňů.

Na způsob, jakým Solženicyn píše, navazuje i interpretace Miloslava Mejzlíka pod režijním vedením Miloše Vrány. Mejzlíkova intonace se vyhýbá citelnějším změnám ve výškách hlasu, přičemž textem prochází jedna a táž větná melodie. Udržuje si konstantní tempo, rytmus je natolik pravidelný, že jím lze být „uklimbán“. Vlastně tomu napomáhá i posazení hlasu a způsob jeho modulace, kdy jako by herec při dohořívající svíci příběh tiše vyprávěl. Příběh, který se jej sice kdysi emočně dotkl, ale nyní nechce, abychom v něm cítili přebytek dramatu. Je jaksi smutně smířený s těžkostí osudu, kterou přežil. Má méně sil, než by si přál. Vypráví tiše, skoro šeptá. A nedbá tolik na pečlivou artikulaci, vše je autentické. V něčem odtažité, v něčem nepříjemně vtíravé.

Miloslav Mejzlík mě v kontextu audioknižní produkce zaujal v Lolitě. A jeho interpretace Jednoho dne Ivana Děnisoviče si, pokud i vám se Lolita líbila, vaši pozornost rozhodně zaslouží.