Zpět

Sto let stará historie

recenze, , 1.7.2014
Jsem mrtvý, neplačte
V těchto dnech si připomínáme stoleté výročí událostí, které na konci července 1914 vyústily v tehdy největší ozbrojený konflikt lidstva. Mobilizační manifest císaře Františka Josefa I. Mým národům tehdy odstartoval čtyři roky utrpení sedmdesáti milionů mužů vytržených ze svých rodin, čtyři roky zákopových bojů, čtyři roky přeplněných lazaretů, čtyři roky, po kterých zůstaly zástupy tělesně i duševně zmrzačených. A právě do těchto historických událostí zasadila spisovatelka Helena Rytířová úvod svého románu Jsem mrtvý, neplačte, který letos vydala Mladá fronta.
Sama autorka o svém příběhu tvrdí, že stojí na reálném základu. Její pradědeček, stejně jako literární František Jedlička, pracoval před první světovou válkou coby ilustrátor v pitevně anatomického ústavu, stejně jako on tam propadl alkoholu a i on narukoval na východní frontu. Další románové události jsou už literární fikcí, ovšem dokonale reálnou a přesvědčivou. Důraz na lidskost, která je, zvláště ve válečných dnech tou nejdůležitější ceninou, civilní postavy otce a syna Jedličkových, pes Válka, který prochází celým textem jako symbol, připomínka i naděje míru - to všechno činí z knihy Jsem mrtvý, neplačte nejen dojemný příběh z 1. světové války, jak je psáno na obálce. Jeho dopad na čtenáře a posluchače je mnohem silnější.

Román Jsem mrtvý, neplačte vyšel zároveň jako tištěná kniha, e-kniha a audiokniha. Jde o další ze vzácných vydavatelských počinů, kdy se daří nabídnout čtenářům a posluchačům tento trojlístek různých forem. Vydání ve zvukové podobě je v tomto případě zcela samozřejmé - Helena Rytířová je majitelkou nahrávacího studia Chevaliere, kde vznikly audioknižní tituly různých vydavatelů a je tedy přirozené, že zde nastudovala i svůj vlastní text.
 

Jeho interpretem se stal herec Jaromír Meduna, který rovněž má se studiem Chevaliere bohaté zkušenosti. K románu Heleny Rytířové se jeho hlas hodí nadmíru dobře - působí důstojně a rozvážně, jednotlivé postavy nepřehrává. Díky jemu a režijnímu vedení samotné autorky se v mezích audioknižního média podařilo dosáhnout působivé atmosféry válečných let před sto lety. Vhodně byla zvolena i předělová a doprovodná hudba. Přestože její zařazování postrádá pevná pravidla (někdy hraje mezi kapitolami, jindy úplně chybí nebo naopak zazní dvakrát - na konci i na začátku), také ona významně přispívá k celkovému vyznění audioknihy.

Jsem mrtvý, neplačte je při nejmenším pozoruhodným titulem, určeným širokému posluchačskému publiku. Lze ho vnímat jako historickou sondu do doby před sto lety, ale především jako citlivou výpověď o válce a lidech v ní. Vzhledem k faktu, že jde o nekrácenou četbu, může se stát alternativou určenou všem, kteří z jakéhokoliv důvodu nesáhnou po knižní předloze.