Zpět

Osudová sonáta

recenze, , 22.8.2014
Kreutzerova sonáta
Není komplikované uvěřit, že na konci 19. století útlá Tolstého novela vyvolala senzaci. Poprask se kolem Kreutzerovy sonáty šířil o to snadněji, neboť rozbuška spočívala v sexuálním napětí a v postupné ztrátě tolerance, lásky a mezilidského přátelství uvnitř sezdaného páru.
Kdysi jsem ji v rukou držel také, ne proto, abych byl in, jako tehdejší čtenáři v Rusku, ale vzhledem k její tloušťce a skutečnosti, že jsem si mohl udělat čárku v povinné školní literatuře. Coby student jsem tehdy ocenil především čtivost, do značné míry danou faktem, že obsah novely je vyprávěním ve vyprávění a jazyk přizpůsoben tehdejší hovorové řeči (přesto nečekejte absenci určité literární květnatosti). Moc provokativně na mě novela nepůsobila, ostatně, ani nyní, když jsem si ji po letech pustil do uší.

Nelze to přičítat za vinu autorovi. Stěží můžou být společenská tabu neměnná a tedy v literatuře navždy intenzivně provokativní. Zápletka figuruje v Kreutzerově sonátě jakožto velmi tragický příběh nemocné lásky manželského vztahu, v širším pohledu pak jako polemika nad schopností být druhému věrný i nad mírou svobody muže a ženy. Zatímco však při čtení vyprávění hrdiny ve vagónním kupé nepůsobilo tolik osudově, v podání Ladislava Mrkvičky jsem měl větu po větě pocit, že postavy při zastávce na nádraží potká smrt. Tolik horlivosti, kolik Mrkvička do přednesu vložil, jsem neslyšel ani nepamatuji. A i když nepochybuji, že svoji logiku to v interpretaci příběhu má, na můj vkus je jí v těch čtyřech necelých hodinách přespříliš. Berte můj názor s rezervou a připočtěte to i drobnému cynismu, neboť jsem se zkrátka do postav nedokázal vžít a postupnou proměnu ve finále rozhodně věřil jen v množství, kolik by jí vlezlo na malíček.

Pokud bych měl hledat výraznější klad, vrátím se k počátku svého textu, kdy jsem ve studentských letech oceňoval čtivost a útlost novely. V případě zvukového zpracování rozhodně děj plyne rychle, text na pozornost není tolik náročný, a proto lze – s ohledem na dobový kontext možná paradoxně – brát Kreutzerovu sonátu jako vhodný prostředek k odpočinku.