Zpět

Křídoví panáčci, kam se podíváš

recenze, Lukáš Vavrečka, 31.07.2019
Kříďák
„Jestli se vám líbí moje věci, tohle se vám bude líbit taky,“ vyjádřil se Stephen King o debutu britské autorky C. J. Tudor. Čtenářská veřejnost si o Kříďákovi udělala obrázek sama, povětšinou spíše roztříštěný.
Román Kříďák vyšel v překladu Jany Kunové ve vydavatelství Kalibr pod značkou Euromedia Group v roce 2018 a byl doprovázen masivní reklamní kampaní. Plakáty, billboardy s typickým křídovým oběšencem a všudypřítomný nápis „Debut roku 2018“. Trochu chvástavé na to, že bylo teprve léto, a tím spíš, že na obálkách zahraničních vydáních (román vyšel současně ve 40 zemích) takový nápis nenajdeme. Všechny zahraniční nominace literárních cen (National Book Award and the Steel Danger, Best Thriller Award) přirozeně přišly až letos, takže se šťouravě ptám, jaká česká porota udělila tuhle cenu ještě před vydáním překladu?

Co se ale posluchač dozví, byť ho to stojí více snahy, je jméno režiséra zvukové podoby Kříďáka, kterou s modifikovanou knižní obálkou do světa vypustil stejný vydavatel jako knižní předlohu. Informace, že jde o počin Libora Hrušky, se totiž jinde než na přebalu dvou mp3 CD nevyskytuje.
 

Příběh Kříďáka je podivuhodně čtivý, napsaný i přeložený zručně, s citem pro detail, dialog i mystifikaci. Nejedná se o umělecké dílo ani dílo s větším přesahem jaký mají některá díla Stephena Kinga (například TO, kterému je struktura i tematika v některých ohledech hodně podobná). Kříďák vlastně nejde ani nijak zvlášť do hloubky, na rozdíl právě od Kinga, který čerpá problematiku na dřeň.

Dvanáctiletý Eddie potkává na pouti roku 1986 pana Hallorana – pana Křídu. Tehdy se stala ta nehoda. A vůbec spousta divných věcí se tehdy odehrála, když se parta kluků ještě kamarádila a nechávala si šifrované vzkazy pomocí křídou nakreslených panáčků. Teď je jim o nějakých třicet let víc. A někteří by už možná rádi zapomněli, jak to bylo s tou mrtvou dívkou, jenže jakoby se všechno mělo zase vrátit.

Jednotlivé kapitoly oddělují úryvky hudební skladby Petra Hanzlíka. Tvoří ji převážně elektronické bicí a baskytara s efektem (těžko určit, zda také samplovaná). Atmosféře knihy hudba sice vyloženě nepomáhá, ale ani neškodí, i když spíše připomíná znělku, jakou bychom čekali u audioknih pro osobní rozvoj. Zarážející ovšem je, že po posledních slovech interpreta vyslechneme onu více než tříminutovou rytmickou skladbu úplně celou. Ruku nahoru, kdo ji vyslechl až do konce.

Nenucené vyprávění v podání Vasila Fridricha si díky jeho příjemné barvě hlasu, práci s melodií i tak akorát svižnému tempu dokáže udržet pozornost. Audiokniha navíc nepřesahuje devět a půl hodiny, čili si napětí udrží lehce. Nenáročný poslech si nejvíce užijí ti fanoušci thrillerů, kteří neholdují rozsáhlým příběhům a mají rádi, když všechno pěkně odsýpá. A když ke všemu nebudou považovat C. J. Tudor za autorku, která se chtěla Kingovi podobat, ale která (snad) chtěla vzdát tomuto tvůrci svým způsobem hold.