Zpět

Kterak sobě opatřit mrtvé duše

recenze, , 8.4.2015
Čičikov (ilustrace Petr Michajlovič Boklevskij)
Mrtvé duše Nikolaje Vasiljeviče Gogola jsou jedním z nejvýznamnějších ruských románů 19. století. Sám Gogol plánoval původně napsat celou trilogii, z níž dochovaný román byl pouze prvním dílem. Druhý díl autor několikrát rozepsal a opětně zase spálil, poslední verzi v záchvatu náboženského blouznění jen několik dní před svou smrtí. Přes svou fragmentárnost zůstávají Mrtvé duše zajímavým literárním dílem.
Vše se točí kolem úředníka Pavla Ivanoviče Čičikova, který nemá jiného zájmu než zbohatnout. K bohatství však nevede mnoho cest, a tak zvolí Čičikov jednu z těch jednodušších: spekulaci. K čemu jsou bohatým statkářům „mrtvé duše“, tedy nevolníci, kteří již zemřeli, ale ještě nebyli „odškrtnuti z inventáře“? K ničemu, samozřejmě – a ještě z nich musejí platit daně. Pro Čičikova však mají cenu: po dosažení určitého počtu nevolníků šlo totiž podle tehdejšího práva zažádat o přidělení půdy zdarma v málo obydlených oblastech Ruska. Plán je tedy hotov: nezbývá než jej zrealizovat. Zdánlivě snadný úkol je však komplikován – jak jinak – složitými ruskými dušemi jednotlivých statkářů, kterým samozřejmě vrtá hlavou, proč by od nich někdo kupoval mrtvé duše...

Československý rozhlas Mrtvé duše zpracoval hned několikrát. Poprvé to bylo v roce 1936; adaptace pod názvem Mrtvé duše neboli Dobrodružství Čičikova vycházela z divadelní dramatizace Michaila Bulgakovova v překladu Václava Mengera. Rozhlasovou úpravu a režii zastal divadelní režisér Jindřich Honzl a do role Čičikova obsadil populárního herce Sašu Rašilova, který vedle čistě komediálních postav dokázal ztvárnit i ty tragikomické či tragické. V postavě čtenáře – vypravěče mohli posluchači slyšet Zdeňka Štěpánka, statkáře hráli František Smolík, Jaroslav Průcha a Ludvík Veverka. K dnešnímu dni se bohužel dochoval jen scénář a dobová kritika, která o nastudování prohlásila: „Spíše než se hrou setkali jsme se tentokrát s novým útvarem románové reportáže, která vedle kratičkých výstupů s úspěchem užívá postavy čtenáře. Četbou vybraných odstavců z Gogolovy knihy se scény svazují, ponechává se dílu půvab vyprávěného a zachovává se celistvost Gogolovy tvůrčí osobnosti.“

Další dramatické zpracování vzniklo v roce 1959 – pod názvem Dobrodružství kolegijního rady Pavla Ivanoviče Čičikova ji ze svého vlastního překladu zdramatizoval Karel B. Palkovský, režíroval Oldřich Hoblík. Čičikova představoval Ilja Prachař, statkáře Oldřich Musil, František Vnouček, Václav Vydra mladší a ani toto nastudování bohužel nepřežilo do dnešních dnů.
Oldřich Hoblík nastudoval Mrtvé duše již dříve, počátkem padesátých let – jako dramatizovanou četbu. Čičikov měl tentokrát hlasový háv Rudolfa Hrušínského a jeho obchodní partnery ztvárnili Václav Vydra starší, Bohuš Záhorský, Jaroslav Vojta a Rudolf Deyl mladší. Vypravěčský part připadl výtečnému rozhlasovému herci – Karlu Högerovi.

Ten se ke Gogolovým Mrtvým duším vrátil ještě v roce 1975. Na rozdíl od všech ostatních nahrávek se tato dochovala a byla vydána v roce 1977 na deskách Supraphonu a v současné době je k dispozici na stránkách Českého rozhlasu Radiotéka.

Režijně četbu vede opět Oldřich Hoblík, který tentokrát nechal na herci celý part. Četbu interpretuje Karel Höger. Těžko by totiž bylo říci či napsat, že ji „čte“. Nečte ji, on ji rozžívá, svým hlasem obléká jednotlivé postavy a vytváří z nich nepřehlédnutelné originály: zatímco u Čičikova můžeme snad hovořit o civilnějším, odosobněném projevu (koneckonců, sám Gogol jej označuje slovy „ani tlustý ani štíhlý, ani mladý ani starý“), ostatní postavy Höger rozehrává a odlišuje jakoby velkými, hrubými tahy hlasového štětce: jeho Nozdrev je skutečný grobián, huláká chraptivě a vyráží vokály, Líbeznickij mluví zase jako když se táhne med, stařičká statkářka Shánělka je upovídaná, hloupoučká, kníkavá babka. S chutí a vervou herec rozehrává hádku Čičikova a Nozdreva nad partií dámy, nechává Čičikova teatrálně vybuchovat nad zabedněností statkářky Shánělky či blahem se roztékat ve společnosti Líbeznických.

Zajímavě a přesně popsal Högerův přednes a hlas ve své knize Dialogy řeči Michal Čunderle: „Höger je stále v jakémsi zvýšeném napětí, které si nachází optimální cestu k vyjádření. Aktivuje se tak pozornost a imaginace jeho i posluchačova a dochází ke skutečnému sdělování a sdílení. Vytváří se silové pole, v němž po počátečním zažehnutí proudí energie již sama, sama sebe nabíjejíc. Slova přicházejí k uchu posluchače nesena silou konkrétní představy – nabita věcným sdělením a emotivním vzrušením. (...) Höger mluví jako ten, kdo ví a na věděné bez zbytečných příkras poukazuje. Tu a tam se dostává ke slovu lehce ironický komentátor, zejména se však jako opozitum vůči intelektuálnímu rozumění objevují tóny emotivního, zúčastněného vědění.“

Od vzniku nahrávky Mrtvých duší, které nyní vydává Radiotéka a v MP3 nabízí ke stažení, uběhlo již čtyřicet let. Díky nadčasovosti Gogolova románu a stálé modernosti Högerova projevu je však stále strhující.