Zpět

Když osud s životem zamává

recenze, , 18.3.2015
Můj život po životě
Když koncem roku 2012 praskla známému spisovateli Michalu Vieweghovi srdeční aorta, mnozí asi nevěřili, že autor vůbec přežije, natož že začne necelého půl roku po tragédii zase psát. Koncem následujícího roku ovšem na pulty přišla Vieweghova 26. kniha s názvem Můj život po životě, v níž autor v deníkových zápiscích líčí zcela otevřeně vše, co prožívá a co pociťuje.
Přiznám se, že nepatřím k Vieweghovým příznivcům. V minulosti jsem četl jen několik jeho knih a vlastně jeho tvorbu vnímám spíše s despektem. V případě Mého života po životě bylo ale od počátku jasné, že to bude úplně něco jiného a že kniha musí, ať už jakkoli, zasáhnout každého citlivého čtenáře. Obrovskou sílu textu a jeho autentičnost si záhy jistě uvědomili i tvůrci audioknih a rozhlasových četeb na pokračování. Takřka současně totiž Supraphon vydal četbu z knihy na třech CD v citlivé interpretaci Saši Rašilova a Český rozhlas nastudoval text v podobě pětidílné četby na pokračování v interpretaci Otakara Brouska mladšího, jemuž sekundují Pavel Soukup a Apolena Veldová.

Než se dopustím zhodnocení obou audioverzí, rád bych se zamyslel nad knihou samotnou. Mám z ní totiž rozporuplné pocity. Na jednu stranu smekám pomyslný klobouk nad odvahou a otevřeností s jakou jde Viewegh s kůží na trh. Je velmi podstatné, že si dovedl přiznat jak moc je sobě a nejspíš i trpělivému blízkému okolí protivný. Ztráta krátkodobé paměti a celkové koordinace je bezesporu zásadní problém, zároveň ale z výpovědi vyvěrá i něco jiného – Vieweghova zpovykanost, které se ne a ne vzdát, jeho neochota smířit se s osudem. Lze pochopit, že v prvních měsících bojuje se vším, ale pokud ještě v rozhovoru pořízeném více než dva roky po tragédii autor přiznává, že svůj osud nepřijal, že s ním vnitřně bojuje, ptám se proč. Dnes už není omezen v řízení auta, může psát, i když s obtížemi, má milující rodinu, zdravou ženu, zdravé dcerky… Tak, o co přišel?

V podstatě o jistotu, která mu dávala možnost žít zpovykaný život, kupovat si drahá vína, ukazovat se na VIP akcích. Záměrně to stavím takto tvrdě, mohu si to vzhledem k životu s hendikepem dovolit. Jistě, nelze srovnávat – já jsem se už nevidomý narodil a nezažil jsem šok ze změny, jako Viewegh. Nicméně budu celý život chtě nechtě narážet na určité limity, z nichž mnohé mohu překonávat, mnohé pokořit, ale překážky mne budou provázet stále. Kdybych se uzavřel do svého bolu nad osudem, stanu se ztraceným a nešťastným člověkem. Viewegh si jistě uvědomuje, že mnozí jsou na tom hůř než on. Nestačí to ale jen napsat, je třeba osud přijmout a se vší pokorou být vděčný za to, že se může pomalu vrátit do života, byť jiného než předtím.
 
Přesně takové rozporuplné pocity ve mně vyvolával poslech audioknihy. Na jednu stanu obdiv, že to autor nevzdává, i když by často rád všemu utrpení utekl a odešel ze života, na stranu druhou cítím averzi vůči Vieweghově ublíženosti a umanutosti s jakou lituje ztráty pomíjivých materiálních hodnot. V době zrodu knihy autora omlouvá krátký časový úsek od operace, ale dnes? Dnes by už mohl být přeci jen více smířený. Snad mi čtenáři prominou osobní vsuvky, ale cítil jsem potřebu se s autorem trochu konfrontovat vzhledem k tomu, že zcela důvěrně znám pocity zmaru způsobené hendikepem.
 

Co se auditivních zpracování týče, rozhlasová četba má jednu přednost: texty z mailů a citace, jimiž se kniha doslova hemží, byly přiděleny jiným hercům a posluchač se tak v textu lépe orientuje. V supraphonské verzi mluví za sebe akorát vydavatel Martin Reiner, jinak veškerý text má na bedrech Saša Rašilov. Kdyby byly v četbě dodržovány zvukové rozdíly mezi vlastním textem a citacemi jiných knih, byl by poslech přehlednější. Vůbec, nahrávka trpí určitými nedůslednostmi. Zprvu je každý track oddělován hudebními motivy, od druhého CD hudba zaznívá jen občas. Když už se tvůrci rozhodli pro zvukové echo při citacích či pro hudbu mezi jednotlivými tracky, měli by tyto zákonitosti dodržovat v celé nahrávce.

Jinak se četba ale poslouchá sama. Rašilovův projev je velmi citlivý, vyloženě koresponduje s čteným textem. Tam, kde je autor silně podrážděný či jízlivý až ironický, tam je takový i Rašilov. Text občas působí dosti zacykleně a banálně, ale právě Rašilovův přednes mu dává další rozměr. Dokazuje, že kniha Můj život po životě je pro uši velmi vhodná.

Byť jsou tedy v nahrávce určité kiksy, byť mohu nad některými pasážemi textu skřípat zuby, jde o silný čtenářský, ale hlavně pak posluchačský zážitek. Rozhodně jsem za tuto knihu rád. Opravdu může pomoci druhým ve svízelných situacích. A věřím, že jednou zcela pomůže i autorovi samému.