Zpět

Neviditelný, přesto podmanivý

recenze, , 17.04.2019
Neviditelný
Dílo Jaroslava Havlíčka, předního představitele psychologické prózy třicátých let minulého století, sice není adaptováno často, zato je však zpracováváno velmi výrazně. Snad nejznámější Petrolejové lampy můžeme znát v mnoha formách: filmové, zvukové, velmi populární jsou v současnosti činoherní i baletní divadelní inscenace. Nyní se k nim přidává další Havlíčkův významný román s drobnými autobiografickými vsuvkami – Neviditelný.
Můžete jej už znát coby působivou televizní inscenaci Jiřího Bělky nebo film Prokletí domu Hajnů Jiřího Svobody. Nedávno měla na prknech pražského Divadla Rokoko premiéru první divadelní adaptace Neviditelného v režii Martina Františáka. Do edice Mistři slova román v roce 2017 zařadila Bookmedia v podmanivé, rozvážné interpretaci Jiřího Schwarze, jako nezkrácenou dvacetihodinovou četbu. Nyní pod křídly Radioservisu přichází vydání bezmála tříhodinové dramatizace, která měla premiéru loni v předvánočním čase na stanici Českého rozhlasu Vltava.
 
Zodpovězme hned na úvod otázku, zda tak výrazná komprimace literární předlohy příliš neočesává děj knihy. Rozhlasová dramatizace Marie Novákové a Renaty Venclové se z velké části zbavila drobné archaičnosti jazyka. Zároveň zcela vynechala úvodní, trochu bohémskou seznamovací linku a redukuje vnitřní monology hlavního hrdiny, či počet vedlejších postav na minimum. Místo toho nás hned vrhne do Hajnovy vily, účinně nastaví tepající temporytmus a atmosféru. Zachovává také většinu dialogových scén, z děje se tudíž neztrácí téměř nic.
 

V sugestivním vyprávění Petra Švajcara sledujeme s desetiletým odstupem jeho cestu za promyšleným plánem vydobýt si skvělé postavení výhodným sňatkem s dcerou jesenického továrníka. Brzy jej však začne pronásledovat hned několik prokletí rodu Hajnů – to nejbližší je symbolizováno „neviditelným“ strýčkem. Ačkoli na první pohled vypadá problém až dětinsky, působí na své okolí ve výsledku zcela fatálně.

Petr Lněnička vypráví osud svého hrdiny s neustálou, až těkavou tenzí staršího zahořklého muže, bravurně však v dialozích přepíná do příjemného, ale chladného gentlemana. Pečlivě vybraný je i zbytek obsazení. Klára Suchá představuje Soňu jako příjemnou, velmi křehkou dívku, u níž se rodinná anamnéza projevuje postupně, ale s velkou razancí a dobře vystavěným střídáním nálad. Jaromír Meduna obdařil továrníka Hajna laskavou, ale starostlivou povahou. Libuše Švormová je přesným opakem. Její teta Karolína je nelaskavou paní domu s celoživotním tajemstvím.

Režisér Lukáš Hlavica, který herecky obstaral i party strýčka Cyrila, navíc díky fantastické práci s ruchy a hudbou Filipa Vereta (+ několika citacemi) nakládá s tématem až filmově. Vodí si posluchače obratně z jedné scény do druhé. Každou z nich dokáže naservírovat na podnose, ať už jsme ve vile, na pouti, v zahradě, nebo v továrně. Není moc chvil, kdy by posluchač dostával pouze dialogy, vždy slyší minimálně jemnou meluzínu v povzdálí. Prakticky neustále doplňují takřka thrillerovou atmosféru ambientní prvky, vysoké tóny smyčců a naléhavý klavír.

Menší výtku musím směřovat k pojetí Sonina skonu v závěru. Tento moment je totiž, jakkoli sugestivně, zcela ponechán na posluchačově fantazii, což v rámci jinak výborně přehledného celku působí lehce zkratkovitě, přestože román nabízí poměrně detailní popis všech okolností.

V rozhlasovém zpracování Neviditelného se podařilo vytvořit událost strhující hned po nasazení sluchátek. Troufám si tvrdit, že při poslechu ani nebudete potřebovat obligátní „divadelní“ přestávku, přesto se ani náhodou nejedná o jednohubku. Zážitek z Neviditelného je plnohodnotný, silný a zůstane ve vás po dlouhou dobu.