Zpět

Okázalé znamení doby

recenze, , 20.03.2020
Hodiny z olova
Téměř osm set stran textu, takřka třicet hodin poslechu. Hodiny z olova by se staly stěží bestsellerem putujícím z ruky do ruky nebo hitem nákupů v digitálních audio knihovnách. Přesto si k tomu nakročily vstříc, a to nejen (dnes značně) atraktivním tématem vztahu naší společnosti s Čínou, ale také díky titulu Kniha roku v rámci klání Magnesia Litera.
Koho by to nelákalo? Román Radky Denemarkové slibuje být společenskou událostí, stát se znamením doby. Epickým komentářem k dnešku, ale i k minulosti, která nás nyní utváří. Kritikou malosti uvnitř demokracie, stejně jako všech autoritativních režimů. A ano, svým způsobem tím vším i ve skutečnosti je. Jen nebude snadné jím projít a nebude ani lehké si čas od času nepomyslet, že autorce se v jejím světě (světonázoru) a literárním stylu značně líbí, čímž si otevírá dvířka nejen k černobílému vidění, ale i literárnímu exhibiocinismu.

Zůstaneme-li nyní chvíli u toho druhého, pak bez nátlaku autor této recenze přiznává, že při čtení (nikoliv následném poslechu) se mnohokrát přistihl, jak se pozastavuje nad textem a obdivně ho znovu čte. Krátce poté však zjišťuje, že tak činí především kvůli působivosti obratů, skladbě slov a jaksi magickému rytmu, který se v odstavcích a stranách odehrává. Nicméně tímto opájením paradoxně rozkládá obsahovou náplň textu a ten se postupně jeví čím dál prázdnější. A nebo (co z toho je horší?) myšlenkově účelový, hnaný jedním správným názorem, tvořený s potřebou apelovat a být důležitý.

Zajímavé je pak postavit vedle sebe knihu a její zvukovou verzi, protože právě ta může mnohému předejít (a tedy vlastně knize i pomoci). Při kontinuálním poslechu, který se v porovnání s četbou pojí s konkrétním časem a jeho plynutím, a tedy neumožňuje se pozdržet či neustále navracet k předchozímu textu, odpadá šance se stylistickými prostředky Radky Denemarkové opájet a současně tak víc demaskovat kvalitativně problematičtější obsah. Hodiny z olova v audiopodobě tak působí myšlenkově mnohem stabilněji a přesvědčivěji. Současně ale může být řada informací přehlušena bohatostí literárních obratů, které v nadefinované rychlosti četby interprety audioknihy nemáme čas rozpoznat.
 

Obdobně ambivalentní postoj k audioknize můžeme mít i s ohledem na způsob hlasové interpretace. Protože figur je v románu hned několik, ženských i mužských, střídají se při čtení dva interpreti: Šárka Vondrová a Luboš Ondráček. Ačkoliv oba mají velmi příjemnou barvu hlasu, díky které se budete k poslechu této třicetihodinové záležitosti vracet rádi, klíčová je zde práce s intonací a rytmem.

Zatímco Ondráček, v poslední době spíše spojen s literaturou faktu, umně balancuje na pomezí faktografické popisné literatury se zachycením skutečných lidí, příběhů a emocí, Vondrová se od samého počátku vciťuje a jde právě po emocích. Problém (byť ano, může to být problém čistě individuální a nepřenositelný z posluchače na posluchače) vzniká v nemožnosti odhlédnout od této zúčastněnosti a až jakési emoční vtíravosti. Při čtení knihy – a to vlastně i předchozích prací Radky Denemarkové – vzniká síla prožitku povětšinou právě díky autorčinu odstupu, který až uvnitř nás emoci utvoří. Denemarková je „chladná“, ale jen ve způsobu opisu pocitů, nikoliv v tom, že by její příběhy a knihy emoce ve čtenářích nevyvolaly. Jenže Šárka Vondrová má i při těch převažujících popisech intonaci prosáknutou něčím hřejivým, chvílemi až veselostí – poznat to je v melodii i v ukončování vět. K textu (a ke stylu autorky) je to značně neadekvátní.

Výše uvedené nemá znamenat, že by se Hodiny z olova poslouchaly hůře, ale působí dosti jinak než předloha. Na což má pochopitelně ale jakákoliv adaptace a interpretace právo.