Zpět

Osudová touha po dítěti

recenze, , 06.12.2019
Zůstaň se mnou
Název audioknihy Zůstaň se mnou by snad mohl vyvolat očekávání další z laciných romantických vyprávěnek. Debut Ayobami Adebayové však získává s každou přibývající kapitolou na tíze táhnoucí své hrdiny do osidel Osudu, který k nim dost možná bude krutý.
Ayobami Adebayová, rodačka z Nigérie, vzbudila rozruch. Celosvětově a zaslouženě. Její literární prvotina s nebývalou lehkostí dokáže vstřebat tolik zvratů, ale také tak mnoho soubojů uvnitř každé z postav, až vás to – i s ohledem na nevelký rozsah, zaráží. Autorka nejenže putuje životem ústředního páru (a lidí, které oba míjejí a střetávají), ale současně vše zakomponovává do historického a společenského kontextu Nigérie. Historické události se sice (a to je snad jediný důvod k výtce) ne zrovna dostatečně napojují na gradaci příběhu, ale i díky nim máme příležitost vnímat a chápat jednotlivé osudy a motivace jednání postav komplexněji.

Ayobami Adebayová totiž nemá ve zvyku zbytečně opisovat a vodit čtenáře za ruku. Vlastně – s ohledem na takové množství silně emocionálních zvratů – dokáže být skoupá na slovo. Řadu z nich totiž můžeme plně procítit a uvědomit si, až když se později projeví důsledky již odehraných událostí. Těch, které Adebayová ani příliš neakcentovala. Respektive její dva vypravěči, žena a muž, kterým bylo souzeno potkat se a prožít něco, co je vpravdě neobvyklou love story.
 

Románem Zůstaň se mnou se táhne jako leitmotiv touha po dítěti. To, co zafunguje jako katalyzátor zápletky (a zápletek), vzbuzuje dojetí, ale i obavy a dokonce strach. Kniha je chvílemi příjemná, vlastně až optimisticky veselá, a jaksi bez varování posluchače posune do šedi, kde začíná být úzko. Rozhodně ale překvapuje a neustále nás drží.

Při poslechu audioknihy se o to bezpochyby velkou měrou zasloužili interpreti, zvláště pak Nikola Votočková, která zcela souzní se svou postavou. Ví přesně, kdy dát větší prostor emocím (a o něco více hrát, než „pouze“ číst) a kdy naopak zůstat při zemi, vyrovnat rytmus, šetřit s řečovými gesty a jen povídat. Povídat bezelstně tak, jak Adebayová svůj text psala, tedy i s místy, která velmi klamou svou nenápadností.

To Martin Myšička upřednostňuje spíše onu první polohu, rovinu herce, což sice zpestřuje celkový dojem z poslechu, na stranu druhou ale některé aspekty autorčina stylu malinko přehluší. Stejně jako zvukový mix a hudební dramaturgie, která by mohla s užitím afrických songů klidně šetřit – a také si odpustit někdy až nelogická zapojení hudby do vyprávění.

Stejně jako překvapí režijní rozhodnutí Olgy Walló odlišit hlasy z přímé řeči od vypravěče (hlavního interpreta). Zvláště při poslechu se sluchátky jde o citelný rozdíl, kdy například Votočková hovoří, aby na chvíli (při dialogu) zněl její hlas jakoby zpovzdálí. Ačkoliv je takové pojetí opodstatněné, není v audioknižním světě obvyklé a vyžaduje čas, než si na ně posluchač zvykne.

Jsou to vady na kráse, které mohou potenciálního posluchače odloudit od audioknihy a navést jej spíše k čtení knihy. Ať už se však rozhodnete pro to či ono, lze téměř s jistotou říci, že ve vás Zůstaň se mnou po skončení/dočtení ještě dlouho zůstane.