Zpět

Velká Píseň

recenze, , 12.8.2015
Píseň písní
Za autora slavné sbírky milostné lyriky, Písně písní, bývá považován přímo král Šalamoun, k jehož době vlády se vznik starozákonního literárního "artefaktu" váže. I když například Židé interpretují vztah ženicha a nevěsty jako alegorii vztahu Boha a Izraele, křesťané vztahu Ježíše a církve, krásu textu necháme nejlépe vyplout, pokud se od všech možných podobných čtení oprostíme – a budeme ji vnímat skutečně jen jako projev intenzivního citu.
Pro čtení Písně písní je dobré odebrat se do chvíle naprostého klidu a oddat se veršům. Ne snad, že by všechny byly natolik silné, mnohá přirovnání se opakují a ještě víc jich v sobě nese obrovskou časovou (a vlastně i kulturní) vzdálenost. Můžete si taky místo čtení Píseň písní poslechnout. AudioStory vydalo půlhodinovou nahrávku, v níž ženský hlas patří Magdaléně Borové a mužský Petru Lněničkovi. Nejvíce mi oba vyhovovali pro svou barvu hlasu, u Magdalény Borové mi však zprvu přišel projev až příliš fatalistický. Nebráním se ale přiznat, že s jakoukoliv prezentací veršů/poezie mám dlouhodobý osobní problém. Trvá mi, než si na interpretaci herce navyknu.
 

U zvukové nahrávky starozákonní sbírky mi vyhovovala hudební kompozice, byť je velmi jednoduchá, zato ztvárnění vícehlasů mi vyloženě vadilo. Pravděpodobně šlo o zmnožení jediného hlasu, buď mužského nebo ženského, popřípadě o namluvení téhož verše tím stejným hercem/hlasem. Vytrhávalo mě to z ladnosti (jde o překlad Stanislava Segerta a Jaroslava Seiferta), kterou jinak text i nahrávka v sobě má.