Zpět

Jedenáct hodin úzkosti i radosti

recenze, , 19.5.2016
Porodní bába
Česká audioknižní produkce se, zejména v posledních letech, vyznačuje poměrně širokou žánrovou pestrostí. Své si v ní najdou příznivci dětské literatury, sci-fi, humoru, literatury faktu, britské detektivky i severské tvorby. Není ovšem tolik zvukových podob románů, při nichž by na posluchače dopadala taková psychická, ano i fyzická úzkost. Podobné pocity mohly těm citlivějším přivodit například audioknihy podle románů Kateřiny Tučkové a projeví se nejspíš i u bestselleru Porodní bába finské autorky Katji Kettu, která příběh s reálnými základy zasadila do doby 2. světové války.
Sledujeme příběh porodní sestřičky, kterou osud a bezmezná láska k nacistickému poručíkovi zaplete do soukolí války víc, než by si kdy pomyslela. Jsme svědky naprosté nelidskosti, které byly nacisté schopni, ale zároveň i touze po lásce, v té nejděsuplnější hrůze ještě intenzívnější. Velmi rozporuplný text nemůže nechat v klidu snad žádného vnímavého čtenáře a posluchače. Autorka příběh líčí ve třech rovinách: z pozice porodní báby, nacistického poručíka Johannese, a z deníků mrtvého muže – špiona, pracujícího jak pro britskou tanou službu, tak pro Gestapo a údajně i pro Sověty.

Přirozeně se tedy nabízelo obsadit nahrávku třemi herci. Režisérka Jitka Škápíková svěřila part mrtvého muže Janu Vlasákovi, poručíka Jaroslavu Pleslovi a konečně roli porodní báby Pavle Beretové. Všichni tito se zhostili svých úloh se ctí. Vlasák se představuje v nezvyklé herecké poloze – jeho mrtvý muž zní jako zlomený, životem znavený člověk, uvědomující si, co vše napáchal. Jaroslav Plesl pojal poručíka Johannese jako nevyrovnaného, zajíkavého „nácka“, který, oddán myšlence třetí říše, navenek působí drsně, uvnitř je však rozleptáván děsy, nejistotou a slabošstvím. Plesl se do svého partu ponořil tak, že místy polyká slabiky, zejména na koncích slov. Působí to sice trochu nesrozumitelně, přesně to ale koresponduje s charakterem jeho postavy.

Konečně tu máme Pavlu Beretovou, která se, přestože nemá mnoho zkušeností se čtením audioknih, nemusí za svůj výkon vůbec stydět. Naopak – jakkoliv to zní nadneseně, čte jako bůh. Její part je nejenom nejobsáhlejší, ale i nejsložitější z hlediska emocí. Beretová bravurně přechází z jedné herecké polohy do druhé: jednou je odhodlaná, jindy zcela zlomená, vztek střídá radostné dojetí, kadence chrlených slov zase pomalé věty v pláči. Kde může, tam si pomáhá hraním, například. koktání v jejím podání zní ovšem zcela uvěřitelně. Z jejího projevu je slyšet, že ani nedeklamuje, ani nepřehrává, ale čte a nad textem přemýšlí.

To je možná někdy slyšet až moc. Na mnoha místech nahrávky totiž zůstávají váhání, která působí, jakoby se interpretka zarazila před nějakým slovem z obavy, aby je správně vyslovila, aby se nezakoktala. Režisérka Jitka Škápíková ovšem sama vysvětluje, že jde o záměr, který má podtrhnout autentičnost přednesu. Nemohu se s tímto postojem zcela ztotožnit – posluchač přece i tak pozná, že interpretka ví, co a jak čte. Četba ho zcela pohltí a strhne natolik, že nemůže přestat poslouchat. To se Beretové naprosto daří i bez zbytečně rušivých zádrhelů.

Byť je nahrávka zvukově velmi kvalitní, pár drobných nesrovnalostí v ní lze přesto objevit: zejména některé střihy, u nichž se nepodařilo udržet čtení několika vypjatých pasáží ve stejném duchu, stejné náladě. Představte si, že herec čte zcela úzkostně vypjatou pasáž, po střihu ale najednou nasadí rychlejší tempo a veselejší hlas. S tím souvisí i časté oddalování a přibližování se k mikrofonu patrné zejména u Pavly Beretové.

Hudba k Porodní bábě byla složena a zvolena zcela vhodně – tu je dramaticky naléhavá, jinde melancholicky zádumčivá. Opravdu, u OneHotBook mají pro hudbu obzvlášť vyvinutý cit.

Dodejme, že titulky oznamující časové a místní zařazení děje, předmluvu a doslov načetla sama režisérka Jitka Škápíková. Všechny party jsou tak hlasově odlišené, posluchač se navíc dobře orientuje v ději, který často skáče v čase a prostoru.
 

I poslech tak drsného příběhu může být radostí, pokud se skvělá interpretace snoubí s neméně vynikajícím překladem. Věty jako „rozutíkala jsem se přes podzimem načervenalé kamení, zapálená jako petrolejem politý rorýs“, či „styděl se za násilnické hrátky staré feny s úchopy sobího pastevce“ nebo „máš křehkou duši houbaře a nikdy ses neměl narodit do této doby“ – to jsou jen některé z nápaditých obratů, kterými obohatila český překlad Jitka Hanušová.

Mé výtky k nahrávce jsou z hlediska náročnosti pojetí této knihy jen drobnostmi, které nemají v žádném případě hanit práci všech zúčastněných, ale spíše přinést několik možných podnětů k zamyšlení a ke zdokonalení již takřka dokonalého.