Zpět

Kompletní pejskové a kočičky

recenze, , 22.4.2018
Povídání o pejskovi a kočičce
V letošním roce vznikly hned dvě zvukové verze Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce. Oblíbených zvířecích hrdinů se pochopitelně audioknižní vydavatelé chopili v minulosti již několikrát, a tak než se pustím do hodnocení obou aktuálních nastudování, podívejme se, proč bychom jim měli věnovat pozornost.
V současnosti je na trhu patrně nejznámější nahrávka s Karlem Högerem, který v 50. letech namluvil polovinu Čapkovy knihy. Důvod je prostý: limit šelakových desek, na něž se vešlo jen velmi omezené množství minut. Druhý, Radiotékou prodávaný archivní snímek, pochází od skřítka Hajaji – Vlastimil Brodský v rozhlase načetl sedm příhod pejska a kočičky. Možná ale máte doma i jiná zpracování: výběr na CD s Tomášem Töpferem a Dagmar Havlovou, v dramatizaci s Uršulou Klukovou, Vladem Štanclem a Pavlem Kondelíkem nebo ve dvoudiskovém vydání z časopisu Méďa Pusík. Ani jedna ze zmiňovaných nahrávek však nezachytila za minulého režimu z ideologických důvodů vypuštěnou epizodu o tom, jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. Kompletní knížku odvyprávěl v roce 1993 pouze Jan Pokorný, záznam se však nikdy reedice nedočkal a dnes patří k již zcela zapomenutým.

Oba novinkové tituly obsahují všech deset příběhů a to včetně 28. října. První nového pejska a kočičku vydal s Václavem Vydrou Fragment. Nahrávka potěší příznivce tradičnějšího podání a vyznavače nijak neupravovaných předloh. Václav Vydra ctí Čapkův jazyk i humor. Složitá souvětí logicky rozděluje na kratší celky, pejska znázorňuje hrubším posazením hlasu, kočičku vyšším a jemnějším. V porovnání například s Karlem Högerem je Vydrův přednes podstatně svižnější a především uzpůsobený dnešním dětem.
 

Každou z pohádek zahajuje i zakončuje klavírní či kytarová muzika. Posluchač snadno rozpozná, kdy se příběh chýlí k závěru, poněvadž melodie jsou vmíchány do posledních několika vět. Mezi stopami je vloženo pár vteřin ticha. Poslech je tak možné rozdělit na více úseků, aniž by reprodukce musela být násilně přerušována. 

Druhá audiokniha je od té předchozí diametrálně odlišná. Vydavatelství OneHotBook se rozhodlo přistoupit k látce úplně jinak než jeho předchůdci. V režii Jitky Škápíkové vzniklo vícehlasé pojetí, které děti bez problémů přijmou. U dospělých naopak hrozí, že si pod vlivem starších záznamů budou k rozdílnému zpracování chvilku hledat cestu.

Klasičtější prvek zprostředkovává Ivan Trojan v roli vypravěče, moderně jsou pojaty dialogy. Jaroslav Plesl pejska ztvárňuje jako hodného laskavého hafíka, jehož charakter se nijak výrazně nemění. Štěkot naznačuje vyrážením a odsekáváním slov od sebe. Kočka Veroniky Khek Kubařové je praktická, temperamentní a dominantní bytost, u které není předem jisté, jak bude reagovat. Kočičí mňoukání znázorňuje Kubařová mírným protahováním samohlásek. Kromě hlavních představitelů se v epizodních postavách objevují i další herci Dejvického divadla. Josefa Čapka ústy Miroslava Krobota vnímám coby introverta, pro něhož je při dlouhém mlčenlivém vysedávání za psacím stolem obtížné se rozmluvit, a proto reaguje jemným šepotem. Panenka Marthy Issové je už starší ubrečená holčička, slepice Lenky Krobotové ve svých partech kvoká – dodejme, že v tomto případě postupoval stejně i Václav Vydra. Poněkud matoucí mi připadá účinkování Václava Neužila v pozici více dětí. V nefunkčních dialozích je jeho postava z mého pohledu velmi abstraktní, neurčitá a nekonkrétní.
 

Záměrem vydavatele bylo držet se co nejvíce původní předlohy. Až na pár dramaturgických úprav, které jsou ovšem tak nepatrné, že ději nijak neubližují, je text nezměněn. Určitý problém spatřuji v již zmíněných dialozích. Zatímco v drobných roličkách je pro srozumitelnost potřeba vědět, kdo promluvil, u pejska a kočičky to už nutné není. Plynulost dialogů mezi hlavními hrdiny brzdí vypravěčovo opakování uvozujících výrazů, kdo co a jak řekl. Informace o nositeli postavy a její emoce přitom obsáhl už samotný představitelův hlas. 

Radost všem milovníkům kvalitní a precizní zvukařiny dělá stereo báze Karolíny Škápíkové. Ta nespočívá jen v rozhození hlasů do levého či pravého kanálu, ale zaznamenává celý prostor. Ve veselých přechodových skladbách od jedné pohádky ke druhé je možné slyšet i příčnou flétnu. 

Obě nové audioknižní verze Povídání o pejskovi a kočičce považuji za zdařilé, ctí předlohu a jsem přesvědčen že se dětem budou líbit. Teď už záleží jen na vás, zda potomkům představíte tradiční pojetí, nebo kreativní nahrávku, která boří vytvářené mýty, o tom, že na klasiku se nesahá.