Zpět

Proč znovu Povídky malostranské?

recenze, , 7.8.2013
Povídky malostranské
Vydavatelství Radioservis oplývá rozmanitými dramaturgickými nápady. Vedle klasické hudby, popu a jazzu se často specializuje na mluvené slovo. Čerpá z bohatého archivu Českého rozhlasu - posluchačům jsou tak dostupné detektivky, dobrodružné dramatizace pro mládež, četby, romány, ale i povídky. Proč ne zrovna ty Nerudovy, Povídky malostranské?
Pamětník či znalec archivních nahrávek by možná čekal, že Radioservis sáhne do archivu pro nahrávku povídek z roku 1954 v legendární a neopakovatelné interpretaci Zdeňka Štěpánka, z jehož četby vyšel výběr naposledy v 80. letech na gramofonových deskách. Nestalo se. Dostáváte tak novou nahrávku vybraných povídek z roku 2012 v přednesu sedmi herců zvučných jmen. Prostřednictvím Otakara Brouska st, Stanislava Zindulky, Luďka Munzara, Ladislava Mrkvičky, Jana Hartla, Jiřího Hromady a Miroslava Táborského se můžete setkat s doktorem Kazisvětem, panem Vorlem, který si nakouřil pěnovku, panem Rybářem, zvaným Hastrman, paní Rusovou, jež měla měkké srdce, žebrákem Vojtíškem a dalšími malostranskými figurkami, vesměs s pohnutými osudy.

Nové nastudování vzniklo nejprve pro účely sedmidílné četby na pokračování. Na CD však naleznete rozčlenění vždy po jednotlivých povídkách. Poslech celkem deseti povídek vám zabere necelé tři hodiny.

Nechci se pouštět do úvah, proč nedošlo k vydání Štěpánkovy četby, spíš si kladu otázku, proč dochází ke snahám znovu načítat a natáčet něco, co už tu existuje ve vynikajícím podání. U jednotlivých vydavatelství to snad i chápu, ostatně počin Audiostory z počátku 90. let (vybrané povídky načetli Martin Růžek a Soběslav Sejk) nedopadl tak zle, o nahrávce z roku 2007 v podání zpěváka a herce Jiřího Štědroně se to už ale říct rozhodně nedá. Proč často rozhlas natáčí něco, co už natočil a co má v archivech? U dramatizací to ještě lze chápat; zastaralý styl, pomalé tempo, atd. atd. Ale co povídky, jejichž jazyk se přeci nijak nemění? Nedá se tvrdit, že by nešlo o kvalitní počin, jenže i zde se najdou silná i slabá místa. K těm silným patří skutečnost, že panu Brouskovi bylo v době natáčení už 88 let a na tento požehnaný věk předvádí úctyhodný výkon. Velmi mile překvapil i Jiří Hromada, který se svou dikcí krásně trefil do povahy textu. I při poslechu Stanislava Zindulky máme pocit, že nám postavy ožívají před očima, pardon před ušima. Jan Hartl se také snaží, ovšem třeba Miroslavu Táborskému zřejmě povídka, kterou čte, vůbec nesedla, alespoň recenzent to tak slyší.
 

Nerad to říkám, ale ke slabým místům patří četba velikánů Ladislava Mrkvičky a Luďka Munzara, byť v případě Munzarovy jde o procítěný a laskavý projev. Vadou na kráse jsou drobné hlasové deformace, způsobené jistě věkem. Ladislav Mrkvička při četbě trochu chraptí, u Luďka Munzara zase slyšíme, že už zkrátka četbu „neudýchá“. Jsou to asi poněkud smělé soudy, jsem si toho vědom. Nerad bych byl podezírán z neúcty vůči těmto hereckým gigantům, tak to rozhodně není myšleno. Oba jsou to vynikající herci, dabéři i čteci, ale věk je zkrátka nemilosrdný vůči všem hlasům, i vůči těm, které si pamatujeme a obdivujeme v starších nahrávkách.

Zkrátka - nový výběr z povídek vychází tak půl na půl. Asi tedy smysl mít bude, ale otázka proč byl komplet natočen, visí ve vzduchu.

Já vám ovšem, milý posluchači přeji příjemný zážitek a rozhodně se nenechte zviklat názory mladého, drzého kritika. Třeba to budete cítit a vnímat jinak.