Zpět

Každý má na světě své místo

recenze, , 14.9.2015
Prázdniny blbce číslo 13
Miloš Kratochvíl bývá často považován za jednoho z nejlépe píšících současných autorů české literatury pro děti. Dokáže se dokonale ponořit do dětského vnímání světa, pohrává si se čtenářovou fantazií a s humorem se věnuje tématům, která jsou chlapcům a dívkám blízká. K nejpovedenějším Kratochvílovým titulům zajisté patří pětidílná série Pachatelé dobrých skutků. Nerozluční kamarádi Michal Souček a Filip Fialka se v ní pokoušejí všem pomáhat, jejich snažení však pokaždé skončí průšvihem. Vydavatelství Tympanum ve spolupráci s nakladatelstvím Mladá fronta posluchačům nabídlo první díl Puntíkáři s Davidem Prachařem už v roce 2009. Ve stejný den, kdy byla vydána poslední část této série, ovšem vyšly i Prázdniny blbce číslo 13.
Tadeáš nikdy nepatřil k jedničkářům. Ne proto, že by byl líný – učení mu do hlavy zkrátka nelezlo. Spolužáci, učitelé i rodiče ho považovali za blbce a Tadeáš proto trpěl komplexem méněcennosti. Když na konci školního roku obdržel tři trojky, rozčílilo to jeho maminku natolik, že v plné rychlosti srazila autem žebřík, na jehož vrcholu stál tatínek a sama svou zběsilou jízdu zakončila nárazem do višně. Autonehoda se neobešla bez následků – z rodičů se staly zasádrované postavy, odkázané na cizí pomoc a obviňující Tadeáše ze svých zlámaných končetin. Jen strýček Olda vytušil, jak se jeho synovec cítí. Prozradil mu, že mamince nešla nikdy matematika a otci pravopis a zároveň v něm začal odkrývat jeho silné stránky.

Prázdniny blbce číslo 13 reflektují rodičovskou chybu – kladení příliš vysokých nároků na bedra svých dětí. Tatínkové i maminky si tak mnohdy kompenzují vlastní neúspěchy. Autor v knize pracuje se dvěma způsoby důsledků: Tadeášovi učení nejde a neví, co má dělat. Jeho kamarád Nádvorník má pro změnu samé jedničky, nicméně se strachuje před každým písemným testem a před ústním zkoušením. Bojí se vlastního selhání, co kdyby náhodou dostal horší známku? Jeho kariérní otec by chtěl mít ze syna doktora, Nádvorník jím být ale nechce. Miloš Kratochvíl však nesklouzl do tragického vylíčení nešvarů společnosti. Vystavěl velmi vtipný příběh, na kterém vedle těchto dospěláckých přehmatů poukázal i na stále více mizející komunikaci z očí do očí.

Audioknihu vyrobilo Tympanum a vydala Mladá fronta. O zvuk, střih, mastering a režii se postaral Pavel Musil. Interpretace byla svěřena Matouši Rumlovi, který spolu s Veronikou Kubařovou zazářil už v titulech Bertík a Čmuchadlo a Hvězdy nám nepřály. Své vynikající herecké schopnosti dokázal promítnout i do Kratochvílových Prázdnin a to i přes skutečnost, že se v jeho případě jednalo o vůbec první samostatné načtení celé knihy. Rumlův výkon však bohužel kazí často se opakující špatné Musilovy střihy. Režisérovi ani odpovědné redaktorce se místy nepodařilo uhlídat pomlky mezi jednotlivými větami – někdy jsou příliš dlouhé, jindy naopak velmi krátké. Tyto neprofesionální zásahy bohužel narušují dynamiku vyprávění. Téměř na samotném konci nahrávky pak posluchače dokonce vyleká neznámé hlasité bouchnutí. 

O hudební složku se postaral Mario Buzzi. Ve skladbách vhodným způsobem vyjádřil veselost i zoufalství. Muzika je zvlášť u titulů pro děti velmi důležitá, Tympanum s ní však velmi šetřilo. Očekával bych na konci každé kapitoly alespoň kratičký předěl, režisérova představa byla odlišná. Skladby byly vloženy víceméně nahodile, jednou se ozvaly po dvou kapitolách, podruhé po třech, jindy zase zakončily dvě kapitoly za sebou. Můj dojem z nahodilosti potvrzuje i rozjásaný hudební motiv, který zazní, když se Tadeášovi nepodaří vylézt na strom a ve své beznaději propukne v pláč.
 

Nahrávka mne navíc bohužel nemile překvapila i v dělení jednotlivých stop. Tam, kde se mezi kapitolami neobjevil předěl, se většinou na konci jedné stopy vypravěč nadechl, aby přečetl další nadpis. Plíce však často doplnil až v následujícím tracku. Považuji tento způsob dýchání v audioknihách za poněkud nepřirozený. Tympanum literární předlohu nijak neupravovalo, přesto si myslím, že by si několik drobných dramaturgických zásahů zasloužila. Z úst Matouše Rumla občas zazněla nadbytečná informace, jakým způsobem pronesla postava svou repliku. Domnívám se, že přímou řeč by měl hlasem vyjádřit pouze interpret.

Poslech Prázdnin blbce číslo 13 byl pro mne bolestný a jsem skutečně velmi nešťastný z nezdárného výsledku. Miloš Kratochvíl napsal půvabnou knihu a Matouš Ruml byl pro ni tím pravým čtecem. Bohužel nahrávka obsahuje na můj vkus příliš mnoho nedostatků, za které autor ani interpret nemůžou.