Výchozí situace je zdánlivě prostá a jasná: dva vyšetřovatelé – rutinní v podání Rudolfa Hrušínského a ambiciózní nováček Rudolfa Jelínka – vyslýchají svědky tragické události. Každý z nich viděl incident po svém, ale jedno mají společné: ani jeden nezasáhl a každý má pro svou nečinnost v podstatě logické vysvětlení a zdůvodnění.

Karvašova hra je důmyslnou sondou do našich niter, kritikou lidské lhostejnosti, ale zároveň rafinovaným obrazem policejního aparátu a režimu, který z lidí činí přihlížející figurky. Do této letargie zabředl i vyšetřující Rudolfa Hrušínského, jehož věcnost a úsečnost pokládaných otázek je až mrazivá. Proti tomu postavu mladého vyšetřovatele Rudolfa Jelínka lze vnímat jako spravedlivě rozhořčeného muže plného pochyb o své práci, o zřízení, o lidech samotných, víc a víc propadajícího deziluzím. Vzájemné jiskření obou je díky preciznímu Horčičkově vedení nemilosrdně autentické.
 
Režisér si vystačil s úspornými prostředky: několik zvukových efektů v rámci kanceláře, důmyslná práce s kroky, jejichž rytmus leccos napoví o charakteru a rozpoložení jednotlivých aktérů, a především práce s odstíny hlasu, dikcí a správným temporytmem. Jaroslav Kepka například pouze pomlkami, lapáním po dechu, hlasitým polykáním a zajíkáním dokonale vyjadřuje charakter strachem ovládaného člověka. U svědka Radoslava Brzobohatého zase díky hlasu rozkrýváme, že pod slupkou zdánlivého floutka a drsňáka je zlomeným, zcela prázdným a rezignovaným člověkem. Svědek novinář Jana Třísky je zase senzacechtivý snílek a naprosto cynický kariérista.

Konečně svědek v podání Karla Högera je asi vůbec nejkomplikovanější osobou. Společností exkomunikovaný nihilista, který pro současný režim nehodlá hnout ani prstem, naprostý cynik, považující vraždu jedné lehké dívky za nicotnou oproti hromadným vraždám všech režimů. V jeho závěrečných otázkách „kde byl zákon, když k tragédii došlo”, je ovšem něco burcujícího. Höger svým výkonem potvrzuje, že měl vždy promyšlenou každou slabiku, pomlku i hlasovou nuanci a že žádné jeho slovo nevyznělo naprázdno. Toho si byl jistě Horčička vědom a spolu s Hrušínským byl Höger jeho oblíbencem. Posluchač může za tuto symbiózu jen děkovat a těšit se z mistrovského herectví.

Potěšit se můžete i vy. Nahrávka po bezmála padesáti letech nijak nezestárla a možná budete i překvapeni, jak tehdy v rozhlasu uměli.