Zpět

„Setkáme se v ráji,“ řekl. Nebo si to pouze myslel?

recenze, , 21.08.2019
Setkáme se v ráji
Heine Bakkeid původem ze severního Norska píše sérii o policistovi, který ze všeho nejvíc nenávidí severní Norsko. Jeho Thorkild Aske už ale vlastně ani žádný policista není. V posledních letech přišel o práci, ženu, milenku i pověst. Je závislý na prášcích, má deprese, ošklivou jizvu po harpuně a jediný, kdo s ním ještě mluví je jeho psychiatr. Otázkou zůstává už jen, kdy ho okolnosti donutí vrátit se do severního Norska.
Zatím to zní jako drsně severská černá komedie o nabručeném chlapíkovi, který nemá rád svět, a ten mu k tomu dává čím dál tím víc důvodů. Všechno je pravda, až na tu komedii. Tón vyprávění hlavního hrdiny od začátku prozrazuje, že Thorkild svoji situaci nebere s humorem. Navíc, aby přišel k penězům, svolí, že bude dělat odborného poradce jedné slavné norské autorce kriminální série. A že ta chce něco víc než poradce, to už je jaksi nasnadě.

Kniha Setkáme se v ráji vyšla v překladu Ivy Kopečné v nakladatelství Plus pod hlavičkou Albatros Media, jako druhý díl série. Nicméně působí tak, že vás ani nenapadne přemýšlet, jestli příběhu náhodou něco nepředchází. Zkrátka vystačí si sama o sobě. Heine Bakkeid navíc dokázal překvapit: příběh, který se začal jako komorní detektivka, se postupně rozjel do všech stran, a právě ve chvíli, kdy by si čtenář mohl myslet, že autor sklouzává ke klišé, ukazuje Bakkeid, že se pouze nechal nachytat. Snad jediným nešvarem, kterým kniha trpí (stejně jako některé další severské kriminálky), je nedostatečná rekapitulace. Ta by cílové skupině ujasnila, jakým způsobem do sebe detaily zapadají, a ozřejmila by pohnutky některých postav. Tím nechci říct, že je kniha nedomyšlená, pouze, že toho Bakkeid nechává na čtenáři až moc.
 

Více než dvanáctihodinovou audioknihu s adaptací knižní obálky vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Filipa Švarce, který předloni načetl Bakkeidovu prvotinu Až mi zítra budeš chybět, vystřídal tentokrát Martin Finger a nutno uznat, že to byla volba zcela na místě. V režii Martina Šebestíka Finger pracuje s pocity hlavního hrdiny a dává depresivnímu Askemu tu správnou barvu hlasu i intonaci. O to víc může posluchač ocenit čistý a hutný zvuk, který dává vyniknout přirozeným basům Fingerova hlasu (byť hlasitost jednotlivých stop zůstala leckde nevyvážená).

O dost méně se ale ztotožňuji s tempem narace. Iluze unaveného vypravěče je přesvědčivá, nicméně vytrvalá a po čase se míjí účinkem. Začne být únavná sama o sobě a v kombinaci s nevyváženě dlouhými odmlkami působí posluchači muka, takže si přeje, aby byl příběh kratší. Býval by to možná spravil druhý (tentokrát dívčí) hlas. Kniha totiž obsahuje i kratší pasáže, které vypráví mladá dívka. Bůhví proč i tyto ale nechala režie načíst Fingera, takže k žádnému osvěžení nedošlo.

Martin Finger dokázal poměrně pěkně odlišit repliky ostatních postav od přímé řeči vypravěče (byť ony jiné hlasy znějí vlastně všechny dost podobně). Oproti tomu – a to vidím jako největší problém audioknihy Setkáme se v ráji – vnitřní hlas vypravěče a jeho přímou řeč od sebe Finger neodlišil vůbec. Dvanáct hodin tak posluchač nemá nejmenší tušení, jestli to, co slyší, si Aske myslí, nebo to říká nahlas. V některých dialozích tak vzhledem k redukci přípodotků vznikají až komické nesmysly, nebo přinejmenším dost velký zmatek.

Nakonec musím ale pochválit práci s hudebními předěly Armina Effenbergera. Ty působí důstojně, podporují atmosféru a jsou kratičké – úměrně tomu, že text je dělen do více než sto dvaceti kapitol a tedy i stop. V důsledku to největší, co audioknize uškodilo, byl nedostatek pevnější režie a neujasněný (či nedomyšlený) režijní záměr.