Zpět

Zvykněte si na zvyk

recenze, , 17.01.2019
Síla zvyku
Zvyky mohou mít sílu kouzel, mohou nám sloužit, stejně jako nás svádět na scestí. Jak se vlastně utvářejí a jak s nimi zacházet?
Nejen tyto otázky, ale mnohé (a mnohé) další si kladl Charles Duhigg, aby je posléze – spolu s odpověďmi – sepsal do knihy Síla zvyku. Na necelých třech stech stranách, respektive v necelých třinácti hodinách poslechu, se důkladně věnuje principům fungování zvyků, ať už se bavíme o těch, které nám slouží, nebo naopak kladou překážky. Duhigg přehledně pojmenovává jejich utváření, aby poté posunul téma do roviny aktivního zacházení s návyky. A protože jde o knihu zařazenou spíše do kategorie osobního rozvoje než čistě psychologickou, pohlíží na zvyky právě tímto prizmatem – jak na ně, aby nás činily lepšími? A jak s nimi naložit i pro zlepšení okolí či dokonce společnosti?

Duhiggův text lze pochválit za srozumitelnost jazyka. Autor nás zavádí do končin psychologie, dotýkáme se neurovědy, ale i nejrůznějších zákoutí společenských procesů a medicíny jako takové. Jeho podání se ale drží jasných pojmenování a dostatečně pochopitelných formulací. Cílovým čtenářem je totiž laik, nikoliv odborník v uvedených oblastech. Přesto jen u pochvaly nezůstanu. Ačkoliv si uvědomuji, že konkrétní příklady (a příběhy) pomáhají s demonstrací faktických tvrzení a textu dodávají na dynamice, v případě Duhigga se z nich častokrát stává spíše zátěž. Ne snad, že by jich byl přebytek, ale každému z nich se autor věnuje nadbytečně dlouho. Kdyby svou knihu zkrátil o čtvrtinu (a já si troufám říct i o třetinu), na jejím vyznění by to nic nezměnilo a mohla by lépe udržet zájem.
 

Z tohoto pohledu pramení i nevýhoda audioknižní verze. Zatímco při čtení klasické knihy bych s velkou pravděpodobností některé odstavce jen tak „skenoval“ či snad dokonce drobounce přeskakoval, u poslechu se toto dělá hůře. Můžete sice zrychlit přehrávání, ale není to řešení a navíc mně to moc nevyhovuje.

Na stranu druhou má Síla zvyku ve zvuku jedno velké plus, a tím je Jiří Schwarz. Až zamrzí, že jej nepotkáváme v poličkách audioknižní produkce častěji. Zkraje poslechu se mi sice vkrádala vzpomínka na intenzivní zážitek Havlíčkova Neviditelného a jaksi mě rušila, ale odhlédnu-li od této asociace, je i tentokrát Schwarz hlasem, který nás podrží a vede. Nachází se v něm totiž klid, ale současně nádech přesvědčivosti, která jako by říkala, že ten text je nutné doposlouchat, protože se z něj něco důležitého dozvíme. Snad by jen tentokrát mohl přidat na tempu, zvláště u těch příběhů, při nichž se tolik soustředit na fakta/informace nemusíme. Vydavatelství ProgresGuru nejčastěji spolupracuje s Janem Hyhlíkem. A ačkoliv k němu zaujímám spíše pozitivní postoj, v případě obsazení Jiřího Schwarze jde o velmi příjemnou změnu.