Zpět

Dvacet hodin nestárnoucí klasiky

recenze, , 16.12.2013
Šimek & Grossmann: Komplet 1966-1971
Milovníci kvalitního humoru, příznivci dvojice Šimek a Grossmann, mají oprávněný důvod k radosti. Vydavatelství Supraphon totiž 29. listopadu pustilo do světa dosud nejrozsáhlejší box, obsahující 17 CD a bezmála 20 hodin sebraných nahrávek Š+G. Snímky jsou ohraničeny lety 1966 až 1971, konferováním beatových skupin počínaje, předčasnou smrtí Jiřího Grossmanna konče.
Nutno říci, že v oblasti auditivního umění se jedná o událost roku, ne-li událost desetiletí. Na tomto záslužném počinu má podíl řada institucí a řada zkušených lidí. Rád bych vyzdvihl precizní a citlivou práci tří badatelů Jana Richtera, Jana Müllera a Lukáše Sýkory, kteří se vší pečlivostí zmapovali veškeré informace a dostupné nahrávky. Trojice dobrých mužů napravila řadu chyb, ke kterým docházelo při nesystematickém vydávání tzv. kompilátů.

Když se podíváme do historie, tak v 60. letech vyšla, notně krácená, cenzurou poznamenaná Besídka zvláštní školy, na počátku 70. let Návštěvní den 1, zahrnující výstupy z různých představení, Návštěvní den 2, který je dle správného divadelního řazení vlastně Návštěvním dnem 3 a konečně Návštěvní den 3, kompilát z televizních pořadů. Tyto Návštěvní dny vyšly v reedici, v letech 90. s chaoticky pojatými bonusy. Nový komplet nám tak prozrazuje, že na prvním Návštěvním dnu jsou v bonusech ukázky z 1. divadelního dne, na 2. z druhého, na třetím opět z prvního. Nová CD Návštěvní den 4 a Návštěvní den 5, jsou pak kompiláty prvních dvou dnů, pořadu Hop dva tři, televizních Návštěvních dnů a představení Othello odpadá. Jediným kompaktním celkem je pak vydání Besídky zvláštní školy Producentským centrem Františka Rychtaříka. To vydalo i Besídku v rašeliništi, ovšem dosti scuknutou na jedno CD. O nahodilých kompilacích To byl Jiří Grossmann a To byli pánové Šimek a Grossmann, snad ani raději nemluvě. Povídky, které vyšly na deskách po Grossmannově smrti, a které tu možná některým fanouškům budou chybět, tu po právu nejsou. Jednak jejich tvar silně zdeformovala nesmlouvavá cenzura a druhak datací vzniku nezapadají do rámce let 1966-1971. V jedné recenzi jsem právě podobný povzdech zaznamenal, proto chci věci uvést na pravou míru.

Autoři kompletu se snaží o pokud možno nejvěrnější rekonstrukce divadelních představení, rozhlasových a televizních záznamů. Občas bylo nutno mírně krátit a mírně přeskupovat. Některé písně, povídky a výstupy totiž zaznívaly ve více představeních. Ty, které se něčím výrazně odlišovaly, jsou v kompletu zastoupeny záměrně vícekrát.

Cennou zásluhu na možnosti kompletace divadelních pásem má dobrá duše Semaforu, tehdejší zvukař Bohumil Paleček, který pět pořadů natočil. Promluvily však i soukromé archivy, záznamy poskytla Česká televize a velmi vzácné, mnohdy už pozapomenuté záznamy, poskytl i Český rozhlas. Než se blíže podíváme na komplet, musím smeknout před zvukařem Ivanem Mikotou, který všechny nahrávky zremasteroval, byť to mnohdy nejspíš nebylo snadné. Občas bylo nutno nahrávky odšumovat, na mnohých se podepsala léta, ale je třeba říci, že občasné kvalitativní výkyvy ničemu nevadí. Důležitá je autentičnost snímků. Ta převyšuje možná kolísání záznamů, či mírné přebuzení. Musíme si uvědomit, že v 60. letech opravdu nebylo snímání živé produkce na takové technické výši jako je dnes, navíc řada nahrávek v divadle Semafor vznikala a priori pro vlastní potřebu.

Pojďme si komplet blíže představit. Mnohá překvapení přináší již první CD, obsahující takřka neznámé písně Jiřího Grossmanna, natočené v letech 66 a 67 pro účely televizních a rozhlasových pořadů. Hlavně tu však najdeme pořad Radionokturno, tentokrát z divadla Rokoko, z února 1966. Zde máme možnost slyšet tehdy ještě poněkud nesmělé moderátory Š+G, uvádějící beatovou skupinu Mefisto se zpěváky Viktorem Sodomou a členem mefista, zpívajícím kytaristou Pete Kaplanem. Donedávna se mělo za to, že z předsemaforské éry existuje pár fragmentů, amatérsky pořízených při koncertech Olympicu a Matadors, z nichž jeden v bonusech také zazní. Neexistuje mnoho dochovaných živých nahrávek bigbeatu 60. let, o to je pro mne osobně nahrávka cennější. Navíc, povídky, kterými je večer proložen, nečtou sami autoři, ale herci divadla Rokoko Pavel Rubeš a Milan Neděla. Je určitě dobře, že jsou zde bonusech zařazeny dva výstupy ze Suchého Benefice, které naznačují, že z dvojice Š+G se zanedlouho stanou hvězdy a miláčci publika. Jen mě trochu překvapuje, že v bonusech chybí rozhovor s bubeníkem Olympicu Jeňýkem Pacákem, který vyšel na dvojCD Bigbít ke stejnojmenné knize. V rozsáhlém bookletu se dočteme, že z dob, kdy působil Grossmann v Plzni, se nic nedochovalo, přičemž já si matně vzpomínám na pořad Plzeňského rozhlasu Archiv smíchu, kde jistý studiový záznam s hlasem J. Grossmanna zazněl. Pořad se vysílal v 90. letech, nahrávka byla, tuším z roku 1963. Víc si nevzpomínám, ale budiž to možný impuls pro další bádání.
 

Druhé CD obsahuje představení Besídka zvláštní školy, osobitou stylizaci školního prostředí. Jsme v roce 67, leccos se ještě nesmí, ale určité narážky už do představení dostávají. Zde se začíná projevovat bezelstná rafinovanost, střídající se s naprostou bezuzdností obou aktérů, to vše provázené nesmírnou vynalézavostí a rozvinutým intelektem.

Další dva disky obsahují pásmo Návštěvní den 1, kde Š+G čtou povídky a osobitě představují zpěváky, současně i členy divadla Semafor + hosty. Tady velmi zaujme literární host, herec Josef Velda, kterého poznáváme jako autora drobných úvah. Jako v Besídce zvláštní školy, zpěváky doprovází Country Beat Jiřího Brabce, písně jsou laděny v rokenrolově/country stylu. Z nahrávky, datované do jara 68, je cítit krotké uvolňování poměrů a fakt, že Š+G se na půdě Semaforu hezky zabydlují. Cennou raritou je bonus v podobě ukázek z generálky prvního Návštěvního dne pro pozvané publikum. Tady můžeme zaslechnout např. pokyny režiséra Jána Roháče, či třeba nepodařené situace, které ke generálkám patří. Tvůrci kompletu se snažili vyvarovat toho, aby se některé totožné výstupy či písně v představeních opakovaly. Proto nechápu, proč se v bonusu k Návštěvnímu dni některé písně duplikují, například dvě nahrávky Milana Drobného. Nešlo jednu z nich zkrátit, stejně jako se stalo u písně Pavla Bobka? Chápu, že některé písně musely být v rámci kontextu znovu zařazeny, ale pokud zní zcela stejně jako v plné verzi Návštěvního dne, proč tvůrci takto plýtvali prostorem, třeba na úkor jiných nahrávek do kompletu nezařazených? Tím však netvrdím, že písně v bonusech nemají své opodstatnění, např. píseň Já záhadou se trápím, na generálce zazněla ještě anglicky, tudíž jde o alternativní verzi. To je ale jen snad jediná drobná výhrada k celému kompletu.

Další CD, Besídka u mikrofonu, je rozhlasovým záznamem, nikdy nevysílaným, z července 1968, kdy pánové ve studiu přehrávají ukázky z vystoupení, představují novou posilu Milušku Voborníkovou a jsou vystaveni otázkám redaktora a režiséra Jana Fuchse. Když si uvědomíme, že vedle mnohých byl i Jan Fuchs po srpnu 68 z rozhlasu odejit, a že řada jeho nahrávek byla smazána, je to skoro až zázrak, že se záznam dochoval. Navíc, je to jedna z nemnoha možností, jak poznat Š+G z osobní stránky.

Šesté CD je rekonstrukcí, v celku nedochovaného představení Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků. Na tomto disku jsou shromážděny veškeré dochované scénky s mentorujícím úředníkem Čendou Krchovem (Šimek) a přitroublým spisovatelem, mistrem pera, Dušanem M. Pupákem (Grossmann). Z reakcí publika je patrné, že tyto výstupy doslova milovalo. Navíc, skeče z let 68 a 69 jsou ostrou politickou satirou na poměry u nás. Zde dvojice přechází od krotkých narážek k naprosté přímočarosti, publikem chtěné.

Dalšími dvěma disky s Návštěvním dnem 2 (nahrávkou z dubna 1969) krom narážek na počínající normalizaci, máme možnost slyšet vystoupení hosta, Karla Kryla. Tady by mě jenom zajímalo, proč nebyly použity všechny tři písně, které Kryl zahrál; proč vypadl Bratříček, který tedy vyšel v 90. letech na CD Návštěvní den 4. Proč mohli mít Jiří Helekal a Eva Olmerová po třech písních, ale Kryl pouze dvě? Ty tři minutky by se někam vměstnaly, např. kdyby z bonusů z generálky vypadly totožné písně. Nicméně, vynechání Bratříčka nijak nekazí zážitek poslechu Návštěvního dne 2. V bonusech k Návštěvnímu dni pak najdeme ukázky z připravované, ale nikdy nevydané desky (až na pár výlisků) Setkání v Semaforu. Nahrávalo se v červnu 69, narážky na poměry se tu a tam objevují, hlavně je ale slyšet, jak měli Š+G secvičené představování hudebních hostů. Člověk by při poslechu Návštěvního dne 2 podlehl dojmu, že šlo o čirou improvizaci, ale opak je pravdou - představování obou hudebních hostů je takřka totožné.

Byť je záznam Návštěvního dne 2 až z dubna 69, premiéru toto pásmo mělo ještě před Besídkou v rašeliništi, která následuje. Besídka je vyloženě reakcí na srpnovou okupaci. Nepřitvrdil pouze humor, ale i zvuk doprovodné kapely. Country Beat byl vyměněn za Shut Up Františka Ringo Čecha, převažující country často za bigbeat. Tady mne velmi překvapila píseň Podzim, podzim přichází, tentokrát v podání Milušky Voborníkové a s naprosto jinou melodií, než jakou známe z podání Jiřího Grossmanna. Najdeme tu i vzácný záznam začínající Petry Černocké, která spíš působila u Jiřího Suchého.

11. a 12. CD obsahuje snad nejkompaktnější pokus o ucelené, pevně sevřené představení Othello odpadá aneb Večer u kulečníku, kde si krom Š+G velkou měrou zahrála dvojice Paleček a Janík, i bubeník F. R. Čech dostává výrazný prostor v roli žen. Jsme v roce 1970, kdy se utahovaly šrouby, a nastupující normalizace o sobě dávala slyšet. Přesto ještě nějaké narážky a jinotaje najdeme, reakci na 50. léta, úsměvné narážky na Zdeňka Nejedlého a jiné.

Posledních pět CD je naprostým vystřízlivěním z předsrpnové a posrpnové euforie. Třinácté CD je opět rekonstrukcí dle dochovaných scénářů Návštěvního dne 3. Základem nahrávky je velká část původní LP desky Návštěvní den 2, studiově natočených písní a fragmentů z TV pořadů. Televizní pořady tvoří poslední 4 CD. První dvě jsou sestřihy z Návštěvních dnů z let 69 a 70, poslední dvě pak obsahují sestřihy a kompletní poslední televizní vystoupení Jiřího Grossmanna, tedy pořady Hop dva tři. Veškeré narážky logicky vymizely, ale kouzlo humoru Š+G, nikoli. Při poslechu posledního CD - posledního TV záznamu, který vznikl nedlouho před Grossmannovým úmrtím, doslova mrazí. Na Grossmannově hlasu slyšíme unavenost, naprosté vyčerpání, ale zároveň snahu bavit lidi, hrát tak, jakoby se nic nedělo. Byl to určitě obdivuhodný výkon.

Humor dvojice Š+G je rovněž obdivuhodný svou nadčasovostí, aktuálností. Vesměs po letech nezestárl. Často si kladu otázku, jak je možné, že v dalších letech, ale ani v současnosti nemáme tak kvalitní komiky, jakými byli Voskovec s Werichem, Suchý se Šlitrem, Vodňanský se Skoumalem, Cimrmani, či Šimek s Grossmannem. Odpověď neznám, ale utěšuji se tzv. úniky ke kvalitě a opravdu z celého srdce děkuji tvůrcům za vkusnou a poctivou splátku dluhu dvojici Šimek a Grossmann, byť ani jeden z nich celkový výsledek dnes už nedocení. Věřím však, že pamětníci, ale i nepamětníci tento počin náležitě ocení.