Zpět

Karel Höger jako sirotek Pip

recenze, , 20.3.2013
Skvělé vyhlídky
Děj dnes již klasického románu Nadějné vyhlídky Charlese Dickense (1861, česky poprvé 1960) by měl být čtenářům kvalitní literatury dobře znám. K poznání jistě přispělo i nejnovější filmové nastudování z roku 2012, ovšem i díky auditivnímu zpracování si posluchači mohou rozšířit obzory.
Ti znalí snad budou překvapeni z trochu odlišného konce příběhu, na rozdíl od původní knihy. I toto budiž k pozvánkou příběhu dobrosrdečného nechtěného sirotka Pipa, který jako kluk pomohl trestanci na útěku, jako mladý chlapec zatoužil po nenaplněné lásce nešťastné a kruté dívky Estelly, kterému coby mladému muži shodou okolností spadlo k nohám jmění, aby si nakonec, opět zchudlý a ve zralém věku uvědomil, že peníze nepředstavují vše, že si jimi nelze vše koupit, a že chce-li smysl života a hodnoty nalézati, musí se poctivě živiti. Vzhledem k mnoha dějovým zvratům a četným zápletkám není na místě rozepisovat se o ději románu podrobněji.

Dickensův román, jak jsem výše naznačil, existuje v audiopodobě, v českém prostředí konkrétně ve dvou verzích. Novější zpracování z roku 1989 pojal legendární režisér Jiří Horčička jako dvoudílnou, přímočarou a dobrodružnou hru pro mládež. Tato nahrávka není dosud na žádném zvukovém nosiči dostupná. Ovšem druhá verze, starší, dobou vzniku tedy časově první, ta naštěstí dostupná je.

Scénář podle knihy napsal rovněž legendární režisér Josef Henke a sám se režie samozřejmě ujal. Pro rozhlas zdramatizoval Jaroslav Tafel a celou kompozici pojali jako dramatickou variaci na dickensovské motivy. Snad proto byl zvolen název Skvělé vyhlídky, nikoli Nadějné.

Osmidílná četba, zhruba šest hodin dlouhá, byla natočena v roce 1971. V roce, kdy byl Josef Henke, na necelých 20 let z politických důvodů z rozhlasu odejit, a kdy se směl pouze občas podílet na realizacích gramofonových desek, představení poetické kavárny Viola či spolupracovat s loutkovými divadly. Je proto vcelku zarážející, že byla četba odvysílaná v následujícím roce 1972 (předpokládám, že finanční náklady byly nemalé) a že o dva roky později vyšla zkrácená verze na dvou gramofonových deskách. Toto si osobně vysvětluji příznivým ohlasem posluchačů. Konečně roku 2012 vydalo nakladatelství Radioservis titul na cd ve formátu mp3 v nezkrácené podobě.

Na rozdíl od Horčičky nejde Henke pouze po příběhu, po povrchu postav, snaží se přes veškerou psychologizaci a dobře určenou typologizaci, jít tak říkajíc na dřeň. Dle tohoto zadání vede herce. Henke obsadil do náročně vystavěné role Pipa, vynikajícího a nepřeslechnutelného Karla Högera, jemuž ve znormalizovaných 70. letech dával rozhlas dostatek příležitostí, tak jako žádné jiné médium. Buďme za to rádi. Neumím si totiž představit žádného druhého, který by naprosto uvěřitelně, bez přetvářky, bez pitvoření dokázal zahrát Pipa, coby třináctiletého, mladého, stárnoucího, Pipa vypravěče, Pipa přihrávače, který je schopen přecházet z roviny vypravěče do roviny dialogické. Tyto roviny se u Henkeho často prolínají, což osobně považuji za další klad nahrávky.
 

Nezmínil jsem, že jde o četbu dramatickou, čímž se rozumí, že krom brilantního Högera máme možnost slyšet řadu dalších herců, v rozhlase ne tak často obsazovaných (Ladislav Boháč, Milena Myslíková), či herců pozapomenutých jmen (Felix le Breux, Karel Hlušička, Blanka Waleská, Zdeněk Dítě). Známé hlasy zase máme možnost slyšet v nezvyklých úlohách, např. Svatopluka Beneše v záporné roli prohnaného trestance. Krom  těchto se můžeme těšit z výkonů Henkeho oblíbenců, např. Jaroslava Kepky nebo Petra Haničince.

Lze mluvit o skvostném obsazení a svižném poslechu, při kterém se můžeme chvilku bavit, chvilku bát, chvilku zamyslet, ale celou dobu soustředěně a se zaujetím poslouchat.