Zpět

Stalkerova bezútěšná procházka Pásmem

recenze, , 23.8.2018
Stalker
Zkraje sedmdesátých let vzbudila nebývalý ohlas novela bratří Strugackých. Jejich Piknik u cesty si s nebývalou suverenitou vyšlapal cestu do análů sci-fi literatury, přičemž punc kultu nakonec získala i filmová adaptace Andreje Tarkovského, známá pod názvem Stalker. A právě pod druhým z uvedených titulů vychází i zvuková verze literární předlohy.
Vydavatelství Tympanum sáhlo po postarší nahrávce (1987) Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Ta tehdy oslovila herce, zkušeného dabéra, Jiřího Zavřela, aby vtiskl stále atraktivnímu textu i něco ze svého charakteristického mluveného projevu. Ačkoliv bychom samozřejmě mezi interprety, s nimiž se na poličkách s audioknihami potkáváme, mohli najít další zajímavé volby, ani trochu to neznamená, že by Jiří Zavřel nepředstavoval tu jednu z nejlepších možných. S úsměvem si sice vybavuji původní dabing prvního dílu Terminatora, kdy Zavřelův hluboký a kapkou drsnosti nasáklý hlas hodně nekorespondoval se strojovým herectvím Arnolda Schwarzeneggera, nebo s láskou vzpomínám na své divácké zážitky, kdy naopak Zavřel umocnil humor Buda Spencera, při poslechu Stalkera však mi tyto (a další) filmové role nepřišly vůbec na mysl. Možná za to může text sám, spíše si troufám tvrdit, že se zde zkrátka úspěšně potkala atmosféra literatury s patřičným způsobem četby.
 

Pokud si nevybavujete, tak v centru pozornosti novely Piknik u cesty, či Stalker, chcete-li, stojí takzvané Pásmo. Místo, které navštívila mimozemská civilizace a zůstaly po ní stopy. Pásmo jako takové je, zcela logicky, chráněno policií a armádou, přesto existují lidé, stalkeři, kteří se dokáží skrze bariéry do Pásma dostat a sesbírané artefakty pak prodávat na černém trhu. Kniha sama o sobě však jde mnohem hlouběji, než by takový stručný nástin děje dával tušit. Zvláště prostřednictvím ústřední postavy, stalkera Rodericka Shoehardta, jehož psychologii dokázali bratři Strugačtí výtečným způsobem vybudovat. V neposlední řadě nad námi pak visí pochybnost, zda lidstvo jako takové bylo pro mimozemskou návštěvu natolik nepodstatné, že skutečně Země představovala pouze zastávku a Pásmo pouhé místo krátkého odpočinku, občerstvení, pikniku.

Taková teze může nést rysy společenské satiry, současně – i s ohledem na text jako takový – však spíše vstřebává pesimismus a deziluzi. Nejen z budoucnosti, ale i dneška, z lidí a smyslu tohoto našeho pobývání. Hledání (dost možná slepých) naději a kotvy pro důvod tady být rozhodně humorně nevyznívá. A připočteme-li si k tomu i onu filmovou adaptaci, nebo právě nyní audioknihu vydanou Tympanem, pak se takový přístup k čtení zcela nabízí. Ostatně, do nahrávky nově nakomponovaná hudba, složená spíše z ruchů a nemelodických taktů, s náladou výborně souzní a umocňuje ji.

Piknik u cesty má sice co do stylu dvě roviny (ostatně, psali jej dva autoři), jednu více dynamickou a snad i malinko optimistickou, druhou naopak notně pomalou (snad až rozvláčnou), filozofující a tíhnoucí ke skepsi. Tarkovský stavěl na té druhé, Jiří Zavřel tak trochu kombinuje obojí, přesto se zejména polohou hlasu, rytmem a zvolenou dynamikou také ubírá směrem k existenciální rovině. Nutno proto počítat, že ačkoliv novela jako taková čítá přibližně 140 stran, poslech může působit, že se potkáváte s dílem o poznání delším. Čas se zde mnohokrát zpomaluje, až zcela zastaví. Zavřel „zůstává stranou“ i pokud jde o rozdílnou charakterizaci postav. Čtení působí jako (s jistou dávkou nadsázky) unavené, prostoupené pošmournými dny, kdy mraky jsou těžké a velmi pomalu plují po nebi.

Byť já sám jsem se přistihl vícekrát, že mne při večerním poslechu začíná brát k sobě spánek, zvolená interpretace se mi líbí. Má punc Tarkovského „biorytmu“, nechává prostor pro vychutnání si textu, ale i pro větší zahloubání se do něj. A vlastně nejen do něj. Síla Stalkera spočívá v jeho přesahu, který Andrej Tarkovský skvěle odkryl. A tak mají i audioknižní posluchači díky Zavřelovi čas a prostor na úvahy, jestli oni sami nežijí v nějakém Pásmu, zda také nechtějí hledat to místo (či věc), která by mohla zodpovědět otázky, co je tím pravým smyslem života či štěstím.