Jonas Jonasson napsal po Staříkovi další dva bláznivé romány s dlouhými názvy: Analfabetka, která uměla počítat a Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel), které už ale, přiznejme si, nebyly tak vybroušené, jako nadšeně přijatá prvotina. Nyní se Alan, opět díky vydavatelství Panteon, které se ovšem v mezidobí stalo součástí skupiny Albatros Media, vrací na scénu v románu Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět.

Opět jsme v něm svědky bizarních situací, kdy Alan Karlsson dostane k narozeninám let balónem, náhodou odletí do Indického oceánu, je zachráněn severokorejskou lodí pašující uran, setká se s vůdcem, posléze s Donaldem Trumpem, jedná s Angelou Merkelovou atd. Jonasson nezavádí čtenáře do minulosti jako to udělal minule. Děj jeho nového románu se odehrává tady a teď a vlastně i v nedaleké budoucnosti. Správně by Alanovi mělo být nějakých 105 106 let.
 
Nezřídka platí, že pokračování úspěšných románů bývají slabší než by si přáli posluchači i autor a často z nich nakonec mívají radost hlavně vydavatelé. Snad si toho byl vědom i Jonasson, který v knize přiznává, že dlouho sepsání dalších Alanových osudů odolával. Nakonec se ale rozhodl rozehrát až sžíravě nemilosrdnou satiru o tom, jak se věci mají a jak by se raději měly mít. Opět jde do velké míry o zábavné čtení, některá místa však trpí pod nánosem spíše křečovitého humoru. Zejména, když se děj už tolik netočí ani tak kolem staříka, a autor rozvíjí spíše své úvahy nad rozložením politických sil v Evropě, potažmo v celém světě. Tady příběh občas ztrácí dech.

Ve zvukové verzi se však i tato místa velmi dobře daří překlenou interpretovi Martinu Stránskému. Ten, jak už zmíněno, načetl pod režijním vedením Heleny Rytířové zatím všechny Jonassonovy knihy a nejen ty. Na svém kontě má dlouhou řadu dalších audioknižních nahrávek a jeho zkušenost se odráží v naprosté jistotě, s jakou Stojednaletého staříka načetl. Stránský šikovně pracuje s emocemi postav – ve vhodných chvílích je ironický, jízlivý, vzteklý. V jeho podání je Jonassonův humor živý a postupně graduje, čemuž dopomáhá i aktivní přístup k textu, kdy interpret naznačuje pocity postav nejen v přímé řeči, ale i v uvozovacích větách. Kadence slov, s jakou Stránský pracuje, uchvátí posluchače natolik, že mu nebude chybět ani hudba, s níž nahrávka vůbec nepracuje.

Shrňme, že posluchač se u jedenáct a půl hodiny dlouhé nahrávky Stojednaletého staříka nudit nebude a díky skvělé interpretaci Martina Stránského omluví i slabší místa textu.