Zpět

Dějepis s lehkostí

recenze, , 02.03.2018
Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře
Jméno Ernsta Hanse Gombricha skloňují zas a znova studenti uměleckých oborů. Dějiny umění se bez něj prakticky neobejdou, vždyť jeho Příběh umění představuje ideální vstupní bránu nejen k poznání základních faktů a orientace v kontextu kunsthistorie, ale také k vytvoření pozitivního vztahu k tomuto oboru (a k umění vůbec).
Gombricha lze znát také z náročnějších, více teoretických prací, ale Bookmedia vydala jeho text, který měl od samého počátku ambici oslovit co nejširší čtenářstvo. Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře vyšly poprvé už ve druhé polovině třicátých let minulého století. Nejenže to ohraničuje, kam lze s Gombrichem při pochůzkách historií dojít, ale také dává tušit, jakým způsobem s námi bude autor komunikovat. Na knize se podepsala nejen doba, v níž autor žil a psal, ale i jeho původ. A ačkoliv je jasné, že s ohledem na poměrně nevelký rozsah (264 stran v tištěné podobě a 12 hodin poslechu), bude muset Gombrich omezit své vyprávění na podstatné okamžiky dějin, přesto zamrzí (a někdy i zarazí) přehlíživost, s jakou se staví ke slovanským dějinám.

Nevybalancované je toto potulování i co do těžiště, které dává přednost starověku a středověku, zatímco na novověk si autor ponechal pouze závěr knihy. Pokud toto přijmeme od samého začátku jako fakt (a charakteristiku textu), můžeme se vyhnout deziluzím a zklamáním. A naopak si čtení a poslech užít. Ano, rozhodně užít. Protože Ernst Gombrich zkrátka vyprávět umí. Chápe dějiny jako sadu příběhů, v nichž ale nesází prvoplánově na hrdiny a padouchy, či opis konkrétních konfliktů. Velká přednost jeho přístupu leží v jeho schopnosti vyhmátnout všechny „nitky“ a spřádat z nich ucelenou síť, v níž se čtenář neztrácí. Ba naopak získává větší přehled a vnímá historii v kontextu, ne skrze oddělené kapitolky.

U literatury faktu není radno podcenit výběr interpreta. Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře sice netěžknou přemírou složitých faktů, jmen a letopočtů, přesto pro lepší orientaci poslouží narátor, který má dar vyprávět poutavě a současně tak, aby mozek dokázal stále vstřebávat informace. I z toho důvodu se volba Davida Viktory zdá jako příhodná. Vždyť tento padesátiletý herec Národního divadla moravskoslezského měsíc co měsíc načítá pro Audiotéku obsah magazínu Reportér, kde o fakta není nouze. Nebudu však zastírat, že právě k jeho způsobu četby chovám silně ambivalentní vztah.

Na jedné straně se mi líbí jeho barva hlasu, která dokáže vtáhnout, dodat emoce a působit stále živě a příjemně, aniž by jakkoliv uklimbávala. Na straně druhé je jeho dikce a způsob dynamiky, s níž k textu přistupuje, až přespříliš naléhavá. Zkrátka z Viktorova projevu je až příliš cítit divadlo a schází mu umírněná civilnost. Při poslechu této knihy (kvůli recenzi) jsem si to nedovolil, ale s malým ruměncem na líci se doznám, že Reportéra ve Viktorově podání poslouchám vždy se zvýšenou rychlostí přehrávání. „Funguje“ mi tak lépe.