Zpět

Táto, Werichu, vyprávěj

recenze, , 25.6.2013
Táto, povídej!
V roce 1969 přišel rozhlasový režisér Jiří Melíšek s nápadem zaznamenat formou rozhovorů životní vzpomínky Jana Wericha. Od září každou sobotu se tak z rádia linul hlas tohoto velkého pábitele. Počátkem následujícího desetiletí na dvou LP vyšel pouze dvouhodinový výběr, až od letošního května máme možnost si takřka devítihodinový cyklus poslechnout v jeho úplnosti.
Natáčelo se v roce, kdy se teprve začínaly utahovat šrouby a normalizace ještě nesevřela celou společnost, což vedlo Wericha k poměrně svobodnému hodnocení okolní společnosti a k vyprávění o zkušenostech ze západu. Werichovi dělala společnost jeho dcera Jana, jejíž rolí bylo otevírat některá témata a udržovat svého otce v alespoň částečné jednotné linii hovoru. Nutno říct, že se jí to příliš nedaří. Tedy, kladu si otázku, zda je to vlastně špatně. Přednost poslechu Jana Wericha do nemalé míry spočívá právě v nepředvídatelnosti, kde se za malou chvíli (natož na konci dílu) octneme. Povídání se skládá z mikropříběhů a mikroepizod, k tomu připočtěte asociace, které Wericha odvádí stranou, o to plastičtější obraz doby/osob/jeho samého však mohou vykreslit.

Určité výtce vůči Janě Werichové se však nevyhnu. Zvláště v prvních dílech do hovoru vstupovala minimálně a když, tak s podivně (promiňte mi) infantilním projevem. A jako by snad Werich totéž cítil, neboť řadu jejích dotazů či připomínek přechází a stejně si pokračuje dál. Vzhledem k tomu, že jsem celou nahrávku poslouchal více méně "na jeden zátah", neuniklo mi, jak se postupem času jejich vztah více vyrovnává. Jana Werichová zhruba od poloviny, především však v poslední třetině série vyprávění více kočíruje, nejen se ptá, usměrňuje, ale také přidává i vlastní postřehy a zkušenosti. Je pochopitelné, že ústřední postavou zůstává její otec, ale z dramaturgického pohledu mi toto přišlo mnohem povedenější.
 

Když jsem si do telefonu nahrával téměř devět hodin Werichova povídání, měl jsem spíše za to, že půjde o bezpočet vtipných historek, fórků a také jisté míry herecké exhibice, přehánění prodchnutého "lidskou moudrostí", jaká se od Wericha jaksi povinně očekává. Pakliže si přesně to od nahrávky slibujete, může se dostavit určité zklamání. Ne, v mém případě nepřišlo, jen jsem zkrátka musel svá očekávání přeformulovat. Humor a jím prodchnuté historky prostupují cyklem poskrovnu, jako letmý déšť v létě, který občerství vzduch a provoní jej. Táto, povídej mnohem více vypovídá o době, než o tom, jak Werich umí dělat srandu. Najdou se v něm i místa, která si budete chtít zastavit, vzít do rukou pero a udělat si výpisek, najdou se v něm i místa, která poněkud zapadnou do popisnosti. Jsem ale za vydání kompletní nahrávky moc rád, má mnohem větší výpovědní hodnotu. Je také skvělým doplňkem k nespočtu Werichových biografií, potrétů i knižních rozhovorů.
recenze vyšla na webu Knihožrout.cz