Zpět

Tradiční volání kukačky

recenze, , 21.07.2014
Volání Kukačky
Po svém příchodu na knižní pulty se v zahraničí Volání Kukačky dočkalo docela pozitivního přijetí. Ostatně, autor Robert Galbraith byl debutant, což mnohdy vede jak kritiky, tak čtenáře ke smířlivějšímu tónu. Jenže se ukázalo, že Galbraith vůbec neexistuje, jde o pseudonym a ten nepatří nikomu menšímu nežli Joanne Rowlingové.
S takovým odhalením pochopitelně šla veškerá smířlivost stranou a na román Volání Kukačky začala dopadat přílišná očekávání a rodit se rozpaky. Ostatně, stejně tak tomu bylo i v předchozím „po-potterovském“ díle Prázdném místě. O žádném z obou titulů se nedá říci, že by byl špatný, naopak, Rowlingová umí vykreslovat charaktery a – zvláště v případě Kukačky – můžete očekávat velmi vydařené dialogy. Jenže současně jako by scházela jasná vize toho, proč, pro koho a jak svůj román psát. Oba pokrývá pomyslný nános prachu, máte totiž pocit, že jste si otevřeli knihu tak o čtyři desítky starší, než jak tvrdí přebal. U Volání Kukačky tedy patrně Rowlingová cílí na čtenáře, jimž je sympatičtější Agatha Christie nebo Marlow, než moderní krimi thrillery á la Jo Nesbø. Ačkoliv se děj odehrává v současnosti, dokonce v prostředí showbyznysu, způsob vyprávění – a vlastně i jednání hrdinů – je jaksi archaický, staromódní. A to i včetně motivace vraha a finálního odhalení.

Detektiv Cormoran Strike se najednou stává Poirotem, když na desítce stran odkrývá neuvěřitelně spletité cestičky vrahova jednání. Tak spletité, až v něčem hloupé a vlastně ve finále odhalitelné. Strike svou prací a schopnostmi tedy odkazuje na tradičního detektiva minulého století, Rowlingová mu dala ale určité rysy, které mají v něčem připomínat spíše rozporuplné, se sebou bojující trosky, které mohou jejich práci nejen komplikovat, ale současně divákům předkládat člověka z masa a kostí.

A tak je to se vším. Volání Kukačky osciluje mezi starou dobrou tradicí a snahou koketovat se soudobými hity. Vítězí však první pól. A nelze říci, že by to bylo špatně. Jen zkrátka je třeba s takovým autorčiným rozhodnutím počítat. Nepotkáme se proto se žádnými společenskými přesahy, větší důraz se klade na pečlivost dialogů při komunikaci s podezřelými či „pozůstalými“, do nějakých hlubokomyslných psychologizací se však také nevydáme. Jen je škoda, že Rowlingová přestala před lety zvládat odhad na moudrý počet stran. Zvláště u jejích dospělých knih jde o zbytečně přemrštěné množství. Čtení či poslech audioknihy vás nudit nebude, přesto si dost možná řeknete, že se čas od času pohybujete v kruhu, nebo zkrátka v místech, která ve výsledku moc podstatná pro vývoj děje nebyla.
 

Pokud byste dali, stejně jako já, přednost poslechu knihy, vězte, že jí budete muset darovat více než 17 hodin. Petr Oliva má ale dostatečně atraktivní hlas na detektivní žánr, aby vás udržel v pozornosti (a ve hře). Je fakt, že místy zněl příliš zaujatě – a mohl by tedy o něco méně hrát – nicméně vzhledem k tomu, že se kniha především pohybuje kolem Strika, souzní jeho hlas s představou a charakterem detektiva.

Pochválil bych hudební motivy, které se mezi kapitolkami objevují. Je jich několik a vesměs disharmonicky laděných jazzových variací. Trošku mě jen udivilo, že motiv, který se objevoval často zkraje knihy, už bylo poté možno zaslechnout jen mimořádně.

Inu, pokud tedy máte rádi spíše tradiční detektivky, bude Volání Kukačky dobrou volbou. Pokud raději ty severské a chladné ze současnosti, na kukaččino volání pravděpodobně nezareagujete...