Zpět

S Poirotem ve vlaku uprostřed sněhové vánice

recenze, , 07.12.2017
Vražda v Orient expresu
Je to zajímavý paradox. Zatímco v rozhlase kraluje detektiv Maigret v podání Rudolfa Hrušínského, Josefa Somra, Oty Sklenčky či Josefa Vinkláře, belgický pradědeček současných hipsterů Hercule Poirot se dočkal jen několika adaptací. Inscenován byl Královský rubín s Janem Přeučilem, Ztracená školačka s Vlastimilem Brodským a snad ještě něco, o čem autor těchto řádků nemá ponětí.
Na audioknižním trhu je tomu naopak: Hercule Poirot a jeho autorka Agatha Christie je vysloveným hitem. Když pomineme nahrávky pořízené pro nevidomé, je tu více než desítka dalších s nejrůznějšími interprety. Za zmínku určitě stojí vypravěčské umění Ladislava Lakomého ve Vraždě Rogera Ackroyda, Ladislava Freje v Herkulovských úkolech pro Hercula Poirota, Aleše Procházky ve Vraždách podle abecedy nebo Jaromíra Meduny v Záhadě na zámku Styles a v Oponě. Jeden z nejslavnějších detektivních příběhů Agathy Christie – Vražda v Orient expresu – byl v podobě audioknihy zpracován již v roce 2008 firmou Euromedia Group a načetl ji Pavel Novotný. Nové filmové zpracování však podnítilo studio OneHotBook, aby nechalo znovu načíst a souběžně vydat novou audioknihu, tentokrát v interpretaci Lukáše Hlavici.

Rádi můžeme konstatovat, že šlo o dobrý nápad. Zatímco Novotného četba se dala považovat za pouhé seznámení s textem bez větších hereckých ambicí, Lukáš Hlavica rozehrává velkou ansámblovou hru. Je nemožné určit, jak moc se na ní podílel zkušený režisér Michal Bureš, už proto, že herec Hlavica se před lety stal také schopným rozhlasovým režisérem. Ať to bylo s jejich spoluprací jakkoliv, výsledek je pro posluchače neobyčejným zážitkem.
 

Zápletka Vraždy v Orient expresu je dostatečně známa, proto se můžeme hned věnovat jednotlivým postavám. Ačkoliv jich ve vánici uvízlý vlak nabízí více než desítku, Hlavica nemá sebemenší problém ty podstatné hlasově rozlišit. Jeho situace není lehká: ve vlaku cestují lidé různých národností, s nimiž navíc Poirot mluví různými jazyky. On sám pak během děje hovoří francouzsky, anglicky i německy, nešlo tedy jít cestou nejmenšího odporu, tj. pokoušet se o napodobování či parodování jazykových akcentů. K tomu se herec uchyluje jen v případě, předepisuje-li to výslovně text, například u Hercula Poirota či u německé služebné. V charakteristice postav tedy používá spíše jejich naturel než jazykové zvláštnosti. Řek u něj proto nijak nekomolí angličtinu, ale hovoří bujaře, jakoby měl každou chvíli na jazyku šťavnatější slovo. Madam Dragomirovová hovoří pomalu s jemným ruským přízvukem, zato však nežensky hlubokým basbarytonem. Hercule Poirot naopak ční nad ostatními mužskými hlasy o kvartu či kvintu výše. V průběhu četby zní tento belgický mužíček nenápadně, laskavě až bezbranně, aby pak v závěrečném rozuzlení dal naplno zaznít své samolibosti; Hlavica ho nechává na několika místech potutelně se uchichtnout. Nespoutaným gejzírem výřečnosti se v jeho ústech stává paní Hubbardová, pravé to převtělení zemitých královen pražských pavlačí. Nesmíme zapomenout ani na monsieura Bouca, který v románu zdatně supluje watsonovskou povahu Hastingsovu. V Hlavicově podání je skutečným protikladem Poirotovy tiché úspornosti; často gargantuovsky vybuchuje, není-li schopen pochopit detektivovy myšlenky či je-li překvapen nově vzniklou situací.

Zkrátka řečeno: Hlavica tu jako zručný režisér diriguje „své“ postavy, aby vytvořil nesmírně vrstevnatý a zajímavý svět, který svého posluchače přiláká a nepustí – až u poslední kapitoly. Bez ohledu na to, víte-li, kdo je vrah.