Zpět

Bohyně uhrančivé

recenze, , 4.6.2013
Žítkovské bohyně
Patriotismus, nepatriotismus, tuzemská knižní produkce mě vesměs míjí, vlastně to tak mám i s filmem. Příliš nevyhledávám, málo na novinky slyším, a proto jde vlastně o malý zázrak, když se pro některé z našich děl rozhodnu. Žítkovské bohyně tak tvoří výjimku - vehnaly se mi do zorného pole s tak nebývalou silou, že jsem jim odolat nedokázal.
A mám z nich radost. Že se o nich tolik píše, ale hlavně, že se o nich tolik mluví! Těch lidí z mého okolí, kteří do tajemného světa vysoko v kopcích Bílých Karpat zavítalo, těch čtenářů, kteří horoucně listovalo, aby vedlo diskuze, kde se nachází hranice mezi realitou a fikcí!

Jak už to v poslední době bývá, můžu-li, dávám přednost zvukovému zpracování, odpočinou si oči a také tím trénuji svou koncentraci. Logicky vyvozeno, nemohl jsem minout audioknihu, kterou nahrála společnost OneHotBook. Obsáhlý knižní svazek o takřka pěti stovkách stran při nahrávání (díkybohu) nezkracovali, a tak mě čekalo úctyhodných dvanáct a půl hodiny poslechu.

Zprvu se mi zdálo, že na mě promlouvá omlazená Libuše Šafránková, tak mi ji hlas Terezy Bebarové připomínal, ale tato bohumínská rodačka, tohoto času v angažmá v pražském Divadle na Fidlovačce, přeci jen postrádá uhlazenost a všudypřítomnou milou shovívavost paní Šafránkové, což prosím berte jako výhodu. Žítkovské bohyně totiž rozhodně nevykazují malebnost karpatských výšivek. Ba naopak, úvodní kapitoly mohou zvedat nejen čtenářovo obočí, ale i žaludek, rituály míchající náboženské tradice s těmi pohanskými se mnohdy neobejdou bez zaklínadel i krve. Ale co je všechno tohle proti svíravému psychickému teroru, jenž hlavním hrdinkám vklíní do života Třetí říše i následně čtyřicet let totality rudého praporu? A moment, to jsem se ještě nezmínil, že ani ony bohyně z Kopanic nad Starým Hrozenkovem nejsou výhradně jen pomáhající dobračiska a že prokletí umí nadělat tuze nehezkou paseku, ať už v jeho sílu věříte nebo ne.

Kateřina Tučková si vysloužila pochvalné recenze i několik literárních ocenění, ode mne si vyslouží dík za to, že zvolila vyprávění, které nejenže mistrně balancuje na hranici mysteriózní fikce a faktografie, ale které také udržuje v pozornosti a napětí. Zdá se, že komplex minipříhod a nasbíraných materiálů roztříštila a skládala znovu tak,  jako bychom my spolu s ní znovu vše procházeli, naráželi na střípky poněkud bez ladu a skladu, snažili se je k sobě připojit, hledali souvislosti, ale stále nám scházely informace. Ty se vynořují, mnohdy značně překvapivé, kruté, čas od času i trochu prosluněné. Chci tím říct, že Žítkovské bohyně mají sice duši místního folklóru a tvář nehostinnosti dvou totalitních režimů a lidské msty, současně jim tep udává až žánrový (detektivní) rytmus vyprávění.
 

Audiokniha umně variuje různé lidové melodie, některé modifikuje, přesto jako bych se při poslechu ocitl na kopcích Bílých Karpat a viděl, jak se z opuštěného domku zvedá kouř. Mohlo jít o kuchtění nápoje lásky, nebo prostě obyčejnou bramboračku. Kromě Terezy Bebarové, kterou jsem chtěl poslouchat ještě dlouho po dohrání, se mužské přímé řeči (resp.čtení různých historických dokumentů) chopil Miroslav Táborský. Ctil mnohdy suchopárnou úředničinu, současně však svou barvou hlasu u některých dopisů a hlášení víc a vícodkrýval osudovost, jež se vznášela nad Kopanicemi.

Žítkovské bohyně se dočkaly mimořádného zájmu, budou se překládat do dalších zemí, připravuje se televizní zpracování a zlínské divadlo bohyně ukáže na svém jevišti. To vše mě zajímá, ale ještě více, jak to kolem Kopanic nyní vypadá. Nyní, když už žádná z bohyň nežije, bude kraj mít dost možná jiný závoj, přesto jsem se rozhodl, že na záda hodím batoh a tamní stezky s příchodem léta projdu.
recenze vyšla na webu Knihožrout.cz