Andre Agassi svůj životní příběh odvyprávěl na stránkách knihy Open. Autobiografie s sebou v době svého vydání v roce 2009 přinesla i třeskuté téma: Agassi se v ní totiž přiznal k vědomému užití drogy metamfetaminu. V knize však tento dílek životní skládanky zaujímá docela nepatrné místo, tím podstatným je zcela logicky tenis. Autor se od něj více vzdaluje pouze tehdy, chce-li čtenáře zasvětit do svých vztahů – především toho nefunkčního s herečkou Brooke Shields a následně poměrně těžce vydobytého se slavnou tenistkou Stefanií Graffovou. Zatímco tato intimní linie nejde dostatečně hluboko, aby Agassiho vztah k ženám a k rodině více identifikovala, a zůstává spíše v rovině příjemně bulvární publicistiky, sportovní linie ve valné většině případů zaujme zejména tenisové fanoušky.
 
Naštěstí se významnou částí knihy táhne i linie třetí – nejdramatičtější. Ta, v níž okusí Agassi nejen radost z vítězství, ale také chmurné až bezútěšné stavy prohry. Pád, po němž se sportovec rozhodne znovu zvednout a postupně se navracet mezi elitní hráče, má bezesporu sílu zaujmout i ty posluchače, kteří se s tenisem zrovna nekamarádí. Andre Agassi v tomto případě dokáže být nejen otevřený, ale mnohdy i pečlivý, takže lépe chápeme jeho vnitřní boje, stejně jako motivaci kráčet dál.
 
Celkově však knize schází kritičtější editor, který by autora usměrňoval a kladl mu otázky, díky nimž bychom se mohli dostat Agassimu do mysli o poznání hlouběji. Ne snad, že by Open nijak nezaujalo – kniha plyne skvěle, nemá proluky, výborně funguje orámování, především expozice. Stejně ale zamrzí, že vypravěč na chvíli nezvolní a nezaměří se více na sebe, svou osobnost. To, co styl Open charakterizuje dostatečně přesně, je slovo: popis/popisnost. S tou povrchností, které v jistém významu slova nese.
 
Obsáhlá, více než čtyřsetstránková kniha se dočkala dvou audioverzí. Už v roce 2015 Maple Press adaptovalo slovenskou verzi Agassiho autobiografie, nyní se v režii Michala Kurfüsta a pod křídly vydavatelství Jota dočkáváme i verze české. Ta je téměř o hodinu delší, může za to pochopitelně odlišný interpret (v české verzi Martin Sláma, ve slovenské Vladimír Tóth), ale také jisté rozdíly v překladu a samotném textu. Stačí si pustit hned vstupní kapitolu, která ve starší verzi autobiografie postrádá dramatickou expozici nazvanou Konec. V porovnání se slovenskou verzí vtáhne ta nová česká do poslechu o poznání rychleji a intenzivněji.
 
Patrné jsou i rozdíly v interpretaci i práci se zvukem: Maple Press je velkorysejší co do užití hudebního podkresu, a to i jakožto podbarvení hlasu, zatímco Jota s ním de facto pracuje jen coby s přechodovým „materiálem“. Tóth má barvu hlasu jednoznačně mladší a rytmus četby je udáván energetičností, chvílemi až s mladickým optimismem a veselostí. Slámův Agassi působí spíše jako muž, který už má své odžito a ohlíží se zpět do minulosti.
 
Ačkoliv tedy Open jakožto kniha je spíše průměrná (či s přihlédnutím ke vztahu k tenisu lehce nadprůměrná), ve zvuku se velmi povedla. A snad to nevyzní šovinisticky, ta česká tedy o řád více než slovenská předchůdkyně.