Zpět

Zlatý dům na parcele pro bludiště

recenze, , 05.05.2019
Zlatý dům na parcele pro bludiště
Novinku Salmana Rushdieho provázela velká očekávání. Mělo jít o první jeho román, který více reaguje na aktuální („trumpovskou“) Ameriku a problémy, které naši společnost doprovázejí. Zlatý dům může, jak ústřední premisou, nebo dokonce i grafickým přebalem, vytvořit zdání něčeho průzračného a jasného. Ale parcela, na níž stojí, je mnohem složitější.
Ať už budeme vnímat autorovu strategii jako účelově kritickou, dokonce snad provokující, nelze mu upřít schopnost seskládat různě barevné korálky s takovou suverénností, až jeho podivný a jaksi nejednotný náhrdelník přijmete. Rushdie ve Zlatém domě vypráví o přistěhovalecké bohaté rodině, ale i o filmu a filmařině, feministkách, složitosti sexuální identifikace, násilí, Obamovi i Trumpovi. Vlastně jakoby vypráví o všech a o všem, co Amerikou prochází, co ji posiluje a co ji současně táhne dolů.

Možná bude s odstupem času Zlatý dům právě tím literárním dílem, jehož prostřednictvím budou naši potomci schopni více vnímat tuto naši dobu. A dost možná to bude ten román, který utvoří jeden z pilířů literatury druhého desetiletí 21. století. A mám-li zůstat u věštění, jistě bude zvuková podoba Zlatého domu, díky interpretaci Lukáše Hlavici, žhavým kandidátem na cenu Audiokniha roku v jejím příštím ročníku. Barva hlasu, respektive její dopad na posluchače, může být vpravdě subjektivní záležitostí, ale rytmus, který Hlavica přidělil mnohovrstevnatému a mnoha odbočkami protknutému textu, je uhrančivý.

Hlavica vypráví, vypráví a vypráví, myšlenka střídá myšlenku, jako by se snad ani nedokázal oprostit od věty, a už se nadechuje k dalšímu postoji, ději. Ale není v tom hektičnost ani roztěkanost, stejně jako není anarchie a rozbitost v Rushdieho textu. Jde o uvážlivé kladení kamínků vedle sebe, za sebou, nad sebe, přičemž vše ale má svůj ustálený rytmus – něco, co dává řád i tomuto rozkročenému a chvílemi velmi nesnadno uchopitelnému způsobu vyprávění. Audiokniha mnou doslova prostupovala, atakovala smysly, nutila vnímat a vlastně, jaksi paradoxně, (asi i díky právě té zmíněné barvě hlasu) uklidňovala. Lukáš Hlavica nepotřebuje hrát, nepotřebuje intonačně víc oddělovat postavy od sebe, nepotřebuje si vypomáhat okázalými řečovými gesty. Vše by totiž Zlatému domu uškodilo, vše by šlo do rozporu s tím, jak může text zapůsobit, věnujete-li mu svou otevřenou mysl.

Rezervy má bohužel audiokniha v hudební složce. Předěly jsou ve své nahodilosti a krátkosti až zbytečné. Až melodie po ukončení textu dává to, co po této stránce audioknize po celou dobu scházelo. Kdyby bylo hudebních předělů méně, zato by více „kopírovaly“ závěrečnou kompozici, mohla by audiokniha být ještě mistrnější.