Poslech od začátku vzbuzuje velmi silné pocity. Zde třeba konstatovat, že většina autorových novel i románů vznikla původně pro filmové zpracování. Odtud tedy onen Körnerův cit pro takřka filmový záběr, detail i zvuk. Navíc je obdivuhodné, s jakým vhledem do každodennosti dobové postavy dokázal tou dobou teprve osmadvacetiletý autor psát – uvážíme-li, že náměty často zasazoval do období druhé světové války či krátce po ní. To je případ i novely Adelheid, kterou mnozí mohou znát i z filmového zpracování z roku 1969 v režii Františka Vláčila.

Adelheid předkládá téma odsunu Němců ze severovýchodní Moravy. To klade nároky jednak na pochopení výrazné a dobře propracované psychologie hlavního hrdiny, jednak na přesvědčivou výslovnost němčiny. Zde Igor Bareš obstál – navíc je jeho narace citlivá, melodická a mimo jiného i díky barvě hlasu se příjemně poslouchá.
 
Postupně se rozvíjí obraz intenzivního vztahu dvou národnostně, věkově i společensky odlišných lidí a situace, v níž se nacházejí (coby voják západní armády v úloze správce majetku a Adelheid dcera po uvězněném nacistovi) je více méně neřešitelná. Ovšem to, že text pojednává o nelehké politické i mezilidské situaci, by nemělo být vypravěči důvodem k truchlivému dojetí. Dokonce ani tehdy, je-li v textu přítomen lyrický aspekt. Dojetí je tím, co by se mělo odehrávat na straně posluchače nebo postavy. Bohužel Barešův vypravěč se od hlavního hrdiny Viktora ani barvou hlasu, ani duševním rozpoložením nijak neliší (vyjma chvíle, kdy se Viktor rozčiluje, zatímco vypravěč neopouští teskný tón). Ostatní postavy v jeho interpretaci nejsou zajaté Viktorovým prizmatem, proč tedy vypravěč, který má sám o sobě jen skromný nárok na to, aby se nechal strhnout naléhavostí textu. Jeho přístup by zde (tím spíš, že jednotlivé scény se od sebe náladou liší, jsou smutné, napínavé, plné erotizujícího pnutí nebo zkrátka popisující běžnou denní rutinu) měl být spíše dokumentární. A pokud ne, měla by se emoční rovina narace řídit aktuálním obsahem – vycházet ze situace, přizpůsobovat se náladě scény.

Igor Bareš zbavil vyprávění každodennosti. Výsledný dojem je, že každý okamžik je plný vnitřního napětí a dramatu, což působí nepřirozeně a po dvou třech hodinách to může být i únavné. To je ovšem problém i režie a interpretace mnoha jiných audioknih se závažným (obvykle válečným) tématem. Jako by se vytratilo umění suše konstatovat, které samo o sobě má velikou sílu.

Čemu nerozumím, je volba hudebních předělů. Nejsem muzikolog, ani příliš vzdělán ve folklórních motivech. Tím spíš se bojím, že ve většině (do tématu nezasvěcených) posluchačů mohou hudební témata audioknihy vyvolávat zmatek, a odvádět jejich obrazotvornost ze severovýchodní Moravy k archeologickým vykopávkám poblíž úrodného půlměsíce. Navzdory tomu musím vyzdvihnout silný moment, kdy se do zvukové stopy vklíní staré zastřeně rozladěné piáno – krátce na to, co o něm byla řeč.

Shrnu-li to tedy: audiokniha Adelheid měla našlápnuto, aby se stala nadstandardním počinem. Výsledný dojem je ale všelijaký: především by si totiž bývala zasloužila pevnější režii. Nebo snad ještě lépe, ujasněný režijní záměr. Pak by teprve dostala očekávaný tvar.