Milan Kundera (foto: Gallimard)
Pochází z rodiny významného hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU Ludvíka Kundery, což se projevuje v jeho celoživotním zájmu o hudbu; v mládí chtěl být dokonce víc skladatelem než spisovatelem. Učil se hře na klavír u svého otce a později studoval také hudební kompozici. Je bratrancem básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery.
V roce 1948 maturoval na brněnském gymnáziu a po dvou semestrech na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval FAMU v Praze (1952), kde poté (až do roku 1970) vyučoval světovou literaturu (odborný asistent 1958, docent 1964). Od roku 1948 byl členem KSČ, odkud byl v roce 1950 společně s Janem Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“. Členství mu bylo obnoveno v roce 1956. V mládí psal nadšenou socialistickou poezii (i když se snažil vymykat dobovému schematismu), poté však byl k režimu kritický a po roce 1968 mu bylo znemožněno dále publikovat. Roku 1970 byl z KSČ opět vyloučen. Velkého ohlasu dosáhl jeho známý projev
Nesamozřejmost existence českého národa na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967.
Od roku 1975 žije ve Francii, kde zpočátku vyučoval na univerzitě v Rennes a poté na École des Hautes Études v Paříži. V roce 1979 byl zbaven čs. státního občanství, francouzským občanem se stal v roce 1981. Před odchodem do ciziny publikoval např. v časopisech
Blok,
Kulturní politika,
Nový život,
Literární noviny,
Host do domu či
Literární listy. V zahraničí přispívá mj. do
Nouvel Observateur,
Le Débat,
L’Infini,
L’atelier du roman,
Vuelta či
Témarit. Dlouhou dobu psal stále česky, francouzština však nakonec převládla: nejprve v polovině 80. let v esejích, od poloviny 90. let pak i v románech.
text: Supraphon