Zpět

I pro mě je to iniciační cesta

rozhovor, OneHotBook, 25.5.2016
Filip Čapka (foto: Tomáš Zumr, OneHotBook)
Herec Švandova divadla Filip Čapka se v rozhovoru rozvyprávěl nejen o nové audioknize Metro 2033. Má rád sci-fi? A jaký je jeho vztah k ruštině?
Jak se vám Metro 2033 líbí?
Líbí se mi opravdu strašně moc. Krom toho, že je velmi chytře napsané, si od té doby, co čtu knihu pro sebe i ve studiu na mikrofon, při každodenní existenci uvědomuju, jak je skvělé, že máme slunce, stromy, brouky a ptáky... Možná to může znít pateticky, ale tenhle účinek to na mě má. A tak teď pořád koukám na tu svoji zahradu a dům a rodinu a všechny ty aktuální malé neduhy světa jsou najednou nepodstatné. Ta knížka je vůči člověku sice neskutečně krutá, ale zaplaťpámbu za ni, že si můžeme uvědomit, co všechno můžeme ztratit.

Takže když teď jedete metrem, máte z toho intenzivnější zážitek?
To mě nenapadlo, protože jsem metrem nejel už dlouho. Ale jezdím autem tunelem Blanka a to je podobně klaustrofobní pocit. Jak tak jedu, říkám si: Co bych dělal, kdyby se tady zhaslo a já bych tu měl žít?

V knize je docela dost místních názvů a podobných termínů v ruštině. Vy ale rusky umíte, takže vám to nedělalo problém?
Rusky už dnes moc neumím, ale mám z ruštiny maturitu a jsem vítěz celonárodního kola Puškinova památníku ‒ soutěže v recitaci ruské poezie. To jsem byl zhruba v sedmé třídě na základce a měl jsem výborné vedení rodilé mluvčí, která ze mě opravdu „vymlátila“ tu správnou dikci, takže všichni Rusové, kteří mě slyšeli, nemohli uvěřit, že nejsem taky Rus. A navíc jsem nerecitoval básničku, ale takový jímavý příběh kluka, který skončí v nemocnici se slepým střevem a začne se trochu starat o malého spolupacienta, za kterým nikdo nechodí. A ve finále ho ten druhý chlapeček osloví „Mami“. Oko nezůstane suché. Takže s v kombinaci tím, jak jsem byl dobrej a jak byl ten příběh dojemnej, jsem to prostě vyhrál. Pokud se tedy v Metru nevyskytovala opravdu krkolomná slova, tak to bylo docela v pohodě.

Co pro vás tedy bylo při četbě nejobtížnější?
Arťomův příběh je napsaný jako četba a tudíž se v něm spousta věcí opakuje, třeba popisy tunelů. Navíc se hlavní hrdina s někým neustále potkává, a ačkoli je každé setkání jiné, v něčem jsou si také podobná. A já se při tom musím snažit, aby v tom procesu byl přítomný fakt, že Arťom během toho získává zkušenosti, dospívá, „prohlubuje se“ a moudří, protože jde zkrátka o iniciační příběh.

A jak jste se rozhodli pojmout samotnou četbu?
Vystupuji v roli vypravěče a snažím se mírně modulovat hlasy různých postav, ale ne tak, aby měla každá z nich naprosto jiný projev; to by ani nešlo, protože jich tam je prostě moc. Arťom momentálně mluví jako já, ale na začátku jsem ho četl o něco naivněji. Teď už toho ale má docela dost za sebou – přece jen, když už člověk jednou visí na oprátce, tak ho to nějak poznamená. Ale čím dál víc se mi blíží. Z mého pohledu by to ideálně měl číst na začátku nějaký klučina, pak zase už mladík, potom někdo jako já... Pro jednoho herce je to celkem výzva.
 

Jak se na četbu ve studiu připravujete?
Kdybych si měl celý text poznámkovat, tak bychom točili strašně dlouho. Když jsem si přečetl knížku, rozhodl jsem se, že to nebudu nějak důkladně nastudovávat, ale že se nechám vést příběhem. Navíc jsem si záměrně nepřečetl úplný závěr, abych nevěděl, jak to dopadne a zůstával napnutý. A tak to napětí přenesl i na posluchače. I pro mě je to vlastně iniciační cesta.

Snažíte se do hlasu nějak vnést i specifické prostředí temných tunelů metra?
Intuicí. Když je tam člověk sám a je tam tma a ticho, tak podle toho i zní. Ale platí staré dobré pravidlo hereckých matadorů: chvilku rychle, chvilku pomalu, chvilku nahlas, chvilku potichu...

S autorem jste se na Světě knihy minul, ale kdybyste ho byl zastihl, na co byste se zeptal?
Jak se mu žije na tomhle světě, proč ho chytilo zrovna tohle téma? Asi jezdí hodně metrem...

Máte rád sci-fi, nebo to pro vás bylo spíš nečekané setkání?
Já mám rád dobré knížky, žánr nežánr. Kdysi, ještě na škole, jsem sci-fi četl hodně – nejvíc Asimova. Vůbec jsem v té době hodně četl. Ale postupně má člověk čím dál méně času a nějak zjistí, že mu knihy postupně mizí ze života. Naštěstí mám u nás na vesnici výborného kamaráda, který knihy sbírá: vždycky skoupí knihovnu nebo dědictví, probere se tím, to nejlepší si nechá a zbytek prodá. Když člověk přijde k němu do garáže, tak je plná knížek. A u sebe v ložnici má dvě obrovské stěny plné knih – tam je všechno. Díky němu jsem znovu začal číst, ale není to už v takové intenzitě jako kdysi. Knihy a audioknihy jsou každopádně skvělé v tom, že nechávají člověku obrovský prostor pro vlastní fantazii.