Zpět

Docela autorovi závidím

rozhovor, OneHotBook, 8.8.2016
Kryštof Hádek (foto: Tomáš Zumr, OneHotBook)
S hercem Kryštofem Hádkem si redaktorka vydavatelství OneHotBook během natáčecí pauzy povídala o romantických objevitelských cestách, o tučňácích a samozřejmě také o nahrávání audioknihy Co mě naučil tučňák.
Jak vám kniha / audiokniha Co mě naučil tučňák líbila?
Řekl bych, že je to taková odpočinková záležitost. Autor vzpomíná na časy svého mládí v Argentině, takže je to mile nostalgické. Bavilo mě to. A nejvíc asi to, že to skutečně prožil a zřejmě to pro něj byla zásadní zkušenost. Navíc tam byl v šedesátých letech, to muselo být úžasný. Docela mu to závidím.

I tučňáka mu závidíte? Také byste ho bral jako domácího mazlíčka?
Asi jo, já mám tučňáky rád. Navíc je to takové srandovní zvíře a autor tam jeho podobu i zvyky dost detailně popisuje. Tím, že je tučňák jako doma ve vodě, působí na souši trochu neohrabaně a odtud podle mě pramení i jeho obliba. Je vlastně přirozeně roztomilý, takový klaun. Těžko říct, jestli to skutečně bylo tak, jak to Tom Michell líčí, nebo nakolik to celé literárně přikrášlil – to ví jen on sám. Ale klidně se to mohlo stát...

Měl jste chuť něco podobného zažít také?
Opravdu jsem mu záviděl hlavně určitou volnost a také nedotčenost těch zemí, kterou dneska už kvůli globalizaci a možnostem cestování, které máme, vlastně nezažíváme. On měl šanci si pro sebe na motorce objevovat odlehlá místa, která ještě nepoznamenal turismus – to musela být romantika. Vlastně by se díky tomu dalo říct, že je to romantický příběh.

Takže byste taky rád vyrazil na motorce za podobným dobrodružstvím?
Já něco podobného zažil v Indonésii, ale nemělo takový punc objevování, jako to bylo v 60. a 70. letech, kdy takové destinace turisti teprve postupně poznávali.
 

Pamatujete si nějaký obtížnější moment, kdy se třeba čtení tolik nedařilo?
To ne. Nakonec, když něco nejde, tak se to zahraje a natočí ještě jednou (směje se). Ale přece jen je poněkud únavné, když je v rámci dané frekvence potřeba přečíst nahlas zhruba šedesát stránek. Pokud si to člověk čte jen pro sebe, tak mu to tak nepřijde, ale je to celkem náročné. Navíc autor na začátku každé kapitoly znovu stručně shrne, co se stalo předtím – což je dobré pro posluchače, když si to bude pouštět na etapy v autě, že se v tom neztratí – ale pro interpreta už méně. Protože musíte vlastně opakovat to, co jste už třeba četli před chvilkou, ale je potřeba udržet v projevu čerstvost a živost.

Jak se na čtení ve studiu obvykle připravujete?
To hodně záleží na typu textu. A tohle naštěstí nebylo zas tak těžké čtení, protože autor drží celou dobu stejný styl vyprávění. Jakmile se tedy člověk naladí na správnou vlnu, už se jí může držet.

V příběhu je ale také docela hodně španělštiny...
To měl pan režisér všechno připravené a pak už mě ve výslovnosti jen korigoval. Ale hlavní hrdina je přece jen Brit, který učí angličtinu na internátní škole a dění kvituje s typicky britským nadhledem. S režisérem jsme našli shodu v pojetí a danou stylizaci jsme pak zachovávali. Jen jsme si hlídali, aby seděly vtipné pointy, aby každá kapitola vyzněla jako řádně ukončená a tak.

Tučňák v knížce občas působí, jako by skoro mluvil a hlavní hrdina s ním často v duchu vede rozhovory. Má tedy Juan Salvador v knížce „svůj hlas“?
Má. Snažili jsme se ho znázornit trochu poťouchle, protože tak na nás působil. Navíc bylo v těch fiktivních dialozích potřeba oba hlasy oddělit i kvůli posluchači, aby se v tom orientoval. 

Co byste vzkázal budoucím posluchačům audioknihy?
Že to je audiokniha pro celou rodinu. Poslech si užijí nejen dospělí, ale když se pojede na dovolenou k moři, na hory, nebo někam na výlet a na zadním sedadle budou děti, tak je to bude taky bavit – už proto, že tučňák je takový vděčný a legrační tvor.