Jak se vám líbil román Nabarvené ptáče? Máte s podobně vypjatými výjevy nějaké zkušenosti?
V románech vůbec ne. V knihách o druhé světové válce ano, ty čtu v soukromí pravidelně, jenže to je většinou četba dokumentárního charakteru. Musím uznat, že jako celek je autorův příběh úžasně pojatý – do jeho násilností se prostě vcítit nemůžeme, zato síla podání té hrůzy je úchvatná. Takový pohled na válečnou mentalitu dokáže zprostředkovat jenom beletrie. Kdybych měl vypíchnout jedinou pasáž, bude to určitě pobyt u sedláka Makara: měl dvě děti, obě znásilňoval a dceru ještě nutil k sodomii s kozlem. Nevybavuju si, že bych někdy četl nebo viděl něco tak drsného, a to jsme dnes zvyklí na ledacos. Hlavně mě to děsilo ve vztahu k dětem – vezměte si třeba, že nejdřív si sedláci osiřelého hlavního hrdinu k sobě vezmou, a pak ho strašlivě mučí, fyzicky i psychicky. Nefalšovaný teror.

Znáte tvorbu Jerzyho Kosińského? Čte se v roli audioherce dobře? 
Zatím ne. Moje máma by ho znala určitě, to je vášnivá čtenářka, ale v mém případě to bylo první setkání. Řekl bych, že text románu je pěkně přeložený a že je i v delších souvětích srozumitelný, vlastně celkem průzračný. S jeho drsnými scénami jsem měl problém spíš ve chvílích, kdy jsem si připravoval poznámky. Představte si, že sedíte v kavárně nad šálkem a croissantem, čáráte si do papírů – a najednou si to tam holka musí rozdat s kozlem. A hlavní postava nad nimi visí a štěká na ni pes, protože jí chce uhryznout nohu. Tehdy zažijete šok, kdežto ve studiu před režisérem už se tváříte jakoby nic. 
 
Jak byste pro budoucího posluchače, který knihu nezná, charakterizoval její hlavní postavu? 
Hrdina, který je tu zároveň vypravěčem, je nesmírně odvážný kluk. Smířil se s osudem, že se bude protloukat světem a že se v něm musí o sebe postarat, protože to za něj nikdo jiný neudělá. Je to psychicky nesmírně odolné dítě: i když ho bez přestání mučí, pořád vymýšlí, jak přežít, jak vydyndat tohle nebo tamto a jak si něco vlastnoručně vyrobit, třeba z bot brusle. Krajem lidské zloby se začíná toulat, když je ještě úplně malý, a na konci je mu dvanáct – je to něco jako dobrodruh Michael „Bear“ Grylls, kdyby ho vyhnali někam do roku 1942. 

Jak se ta postava jmenuje tady?
Nijak. Nebo mi to přinejmenším uniklo (smích). Ne, vážně, jméno chlapce ani jména těch východoevropských vesnic se nedozvíme, protože právě v obecnosti je působivost autorova vyprávění. Kosiński kdysi ty hrůzy viditelně zažil na vlastní kůži a použitá ich-forma to ještě zdůrazňuje. Jenom asi na čtyřech místech se vyskytnou útržky přímé řeči, kdy hrdina potřebuje popsat, jak na něj vesničani hulákali. V takových případech jsem mu trochu zvýšil hlas, aby bylo znát, že pořád vypráví on, a zároveň abychom nepřepadli do parodie. 

To máme hlas. A měnil jste v průběhu četby i tempo?
Nijak zvlášť. V každé kapitole chlapec pobývá u někoho jiného a zažívá tam nové a nové strasti. V určitých pasážích se dá zpomalit, když na okamžik pocítí štěstí – například když začne hloubat o sobě a cítí, že se po těch mukách dostavilo i něco hřejivého. Bohužel ne nadlouho.

Jak jste se na studiovou četbu připravoval – vzhledem k tomu, že to byl váš audio debut? Je to jiné než v dabingu?
Přečetl jsem si text a udělal si poznámky, u kterých se třeba ukázalo, že jsem to neodhadl a mělo to být jinak… Tohle je zkrátka úplně jiná práce a já se s ní snažil prát statečně. Tady totiž hraju sám za sebe a uchopení postavy je hodně na mně, kdežto v dabingu musíte řečí a dechem napodobovat, co už na plátně dělá někdo jiný. V několika pasážích jsem se s tím doslova potýkal a natáčelo se to naněkolikrát, ale nakonec se to povedlo. A někde jsem se jako na potvoru přeřekl zrovna v pasáži, kdy byl tón hlasu perfektní. Tomuhle ve studiu čelíte prakticky pořád.
 
Chtěl byste se ještě tomuto řemeslu někdy věnovat?
Musím říct, že mě to navzdory nelehkému tématu bavilo moc. Byla to moje první audioknižní zkušenost a stres byl na mně znát; je to přece jen titul, na který se díky filmu upřela velká pozornost. Ale když potom slyšíte, jak se sestříhává devítihodinový výsledek nahrávání, je to povzbuzující. Určitě bych se chtěl takové práci ještě někdy věnovat – akorát si nejdřív musím od války a krve trochu odpočinout.

A poslechnete si výsledek?
Hrozně se na to těším. Kamarádi se mi dušují, že si nahrávku určitě koupí, a já mám pocit, že to byla největší role, jakou jsem kdy točil. Jít na film do kina je zážitek, snad i u takhle depresivního příběhu, jenže v sále si sednete, koukáte dvě hodiny na plátno a občas ke svému doprovodu něco tiše prohodíte. Zato do mikrofonu mluvíte v jednom kuse.