Jsou audioknihy, které se zkrátka povedly. Někdy ani nevíme proč zanechají tak silný dojem. Často za to může fakt, že se předloha setkala s nápaditým a profesionálním zpracováním. Zaměříme-li se ale důkladněji na příčiny intenzivního zážitku z poslechu, dospějeme obyčejně ke zjištění, že za ním stál konkrétní kreativní přístup tvůrců audiozáznamu. Hned za zmiňovanými audioknihami však stojí takové, které měly značně nakročeno k tomu, aby poskytly posluchačům pravý požitek. Nicméně se tak nestalo, jelikož se jim něčeho nedostávalo, nebo právě naopak. V tomto článku se budeme v několika pokračováních zabývat těmi nejlepšími audioknižními vychytávkami i nejčastějšími audioknižními nešvary a nedostatky.
Některé z dříve kreativních přístupů jsme si možná již zvykli považovat za samozřejmost, jiné pomohly vytvořit jedinečné audioknihy a v rámci dalších knižních předloh byly jen těžko opakovatelné. A další teprve čekají, než se jich chytí ostatní tvůrci a stane se z nich nový trend. V prvním dílu Audioknižních vychytávek a nešvarů se budeme zabývat takovými inovativními řešeními, která sice nesouvisí přímo s četbou, ale zato se výrazně podílejí na výsledném dojmu. Zároveň však uvedeme i několik s tím souvisejících nešvarů.
+
K utvoření patřičné atmosféry mnohdy napomáhá užití rozličných ruchů. Když za postavami hovořícími v kavárně můžeme slyšet nezřetelné hovory dalších kavárenských hostů, cinkání lžiček o porcelán a tak dál. Obdobně podpoří atmosféru i hučení výtahu. Obojí jsme mohli slyšet například v audioknižním
Osvícení Stephena Kinga. Dále pak mohou ve správnou chvíli zapůsobit zvukové plochy exteriérů, například rušné ulice nebo přírody. V těchto případech dochází k jemnému prolnutí množiny jedno- či vícehlasé audioknihy a rozhlasové dramatizace.
-
Někdy se však do četby vtírají ruchy zcela nepatřičné. Mezi ty klasické patří šustění papíru, vrzání židle, úder náramkových hodinek o stůl. Ty pak mají bohužel velmi deziluzivní účinek. Lze však mezi ně počítat i příliš časté a nápadné nádechy ústy. Když si jich totiž posluchač jednou všimne, už se jen těžko zbavuje myšlenek typu: A teď bude nádech… A teď další…
+
Snazší orientaci v audioknize leckdy napomáhají opakující se motivy v podobě hudebních znělek a jinglů, které mohou a nemusejí vbíhat pod první věty nového oddílu. Tímto způsobem lze čtenáři ozřejmit, že se vracíme ke vzpomínkám na dobu dávno minulou (
Jáma od J. C. Tudor), k četbě deníkových záznamů nebo právě překládané prózy, jako tomu bylo v audioverzi románu Anny Cimy
Probudím se na Šibuji. Velice dobře působí také oddělování tematických pasáží nebo posouvání děje v čase za pomoci části hudební skladby, o níž se v textu hovoří, nebo která s obsahem předlohy úzce souvisí (
Queen: Neznámá historie nebo
Čekání na Bojanglese).
-
Tu a tam se pod mluvené slovo vklíní hudba takového žánru, rytmu nebo hlasitosti, že odvádí pozornost od významu slov. Ve výjimečných případech přes ni interpretovi dokonce přestává být rozumět. S tímto lze šikovně operovat, pokud interpret ví, jaká hudba pod onou pasáží zazní. Pak se totiž může při četbě přizpůsobit jejímu rytmu. Účinek bývá překvapivě pozitivní a silný.
+
Posluchač si často (zvláště u audioknižních sérií) zvykne na hudební motiv, který se ve správnou chvíli vrací, aby uvedl nový tematický celek. Kupříkladu nadšení z nového dílu audioknižní série je o to silnější, když po spuštění audiozáznamu uvede posluchače do známého světa a atmosféry tatáž hudební znělka, jako je tomu třeba u maigretovské série George Simenona v podání Jana Vlasáka. Zároveň však působí velice dobře, když se hudební motiv v průběhu díla (nebo série) vrací i v rozličných variacích, které kopírují náladu nového úseku, části, dílu (
Temná věž Stephena Kinga).
-
Tentýž motiv (byť pozměněný) se však nesmí vracet příliš často, aby se posluchači nezajedl. Zvláště u audioknih, jejichž předloha je členěna na desítky krátkých kapitol, je volba jednotného úvodního motivu kapitoly velmi nešťastná.
V následujícím dílu článku se budeme věnovat vychytávkám a nešvarům souvisejícím s volbou a množstvím interpretů.