Zpět

Je audiokniha víc než kniha?

téma, Lukáš Vavrečka, 03.10.2019
Nedávno jsem na dotaz, není-li audiokniha spíše adaptací knihy, odpověděl ve smyslu, že audiokniha se má ke knize jeho klavírní recitál Beethovenovy sonáty k jejímu notovému zápisu. Není to adaptace, ale interpretace. Načež mě překvapilo, jak palčivě jsem se otřel o něco, co si dnes málokdo připouští. Proto se předem omlouvám, jestliže vás následující řádky budou poněkud provokovat.

Hudba, text a divadlo

Mnoho lidí umí číst noty tak, že slyší hudbu v hlavě a je to (prý) jen otázka cviku. Avšak vzhledem k tomu, že se kód naší řeči nezakládá na intonaci ale sledu zvuků, a také k tomu, že komunikaci slovem považujeme za důležitější než komunikaci hudbou, klade naše společnost od prvního stupně základní školy důraz na schopnost nejprve hlasitého a později tichého čtení textu, nikoli not. Později v rámci profese řečníků, moderátorů, lektorů, rozličných leaderů nebo herců rostou nároky také na patřičnou interpretaci předem stanoveného textu.

Posledních zhruba sto padesát let dáváme (od chvíle, kdy si tuto dovednost osvojíme) přednost vlastnímu tichému čtení před poslechem mluveného slova, vyprávěného, čteného příběhu. Naproti tomu je zajímavé, že považujeme za samozřejmou volbu raději si zajít do divadla a shlédnout inscenaci, než přečíst si divadelní hru (přestože stále existuje velké množství nadšených čtenářů dramatu), stejně jako si poslechneme symfonii spíš, než abychom louskali partituru. Chci těmito příklady podtrhnout, jak protichůdný je názor na to, zda nám text má být interpretován.

Dosud se však bavíme o autorském díle v jeho nezměněné podobě. O adaptacích by byla řeč v případě, že bychom se bavili o filmu, rozhlasové či divadelní dramatizaci na základě novely či románu, kdy dochází k úpravě předlohy. (Podobně bychom mohli nazvat adaptací, pokud symfonickou skladbu někdo upraví pro čtyřruční hru na klavír, jako to s gustem dělával Ferenc Liszt, nebo přepíše operu na muzikál.) 

Kultura tichého čtení

Pokud se však budeme držet not či textu a za pomoci nástroje (houslí, saxofonu, hlasu) jej převedeme do podoby původnější a z hlediska konzumenta přístupnější (hudby, mluveného slova), budeme pouze zpětně interpretovat. Tedy interpretovat do jisté míry schematický zápis, jakýsi zdrojový kód, který ovšem ne do důsledku postihuje veškeré aspekty toho, co si autor představoval nebo chtěl vyjádřit (ať už nám na autorově zájmu záleží či nikoli). Jeho vyjádření bylo prostředky zápisu značně omezeno. Cílem vytvoření tohoto zápisu však bylo a je, aby byl interpretován. Pouze jsme si zvykli, že v případě not to za nás udělají jiní, zatímco text si ve své hlavě bude interpretovat každý sám.

Můžeme namítnout, že knihy už se dneska přece nepíší proto, aby byly čteny nahlas. To je ovšem otázka obecné zvyklosti, vývoje kultury. Ještě před zavedením povinné školní docházky (respektive desítkami let její pozvolné realizace) dokázal číst pouze jeden z mnoha, a ten pak vyprávění zaznamenané textem interpretoval těm, kteří si text přečíst nedokázali (a to nemluvím o ústní lidové slovesnosti). Podobně houslista přehrává Bachovy sonáty a partity obecenstvu, které si je z not většinou nepřečte.

Je jen přirozené, že si už léta (prakticky od prvních šelakových desek, předchůdkyň vinylů) můžeme zakoupit jak zvukový záznam hudebního vystoupení (interpretace notového zápisu), tak záznam čteného slova (interpretaci textového zápisu). A můžeme se rozhodnout, čí interpretaci, kterého hudebníka nebo narátora, máme raději. Obojí nás navrací k původnější podobě projevu výdobytků lidské civilizace: hudbě a řeči, které se obě zakládají na práci se zvukem, i když každá jinak.

Uskutečnit vyprávění

Dobrá audiokniha je ta, kterou si herec a především režisér (který zde zastupuje funkci dirigenta) předem dobře nastudují. Některé pasáže si herci dokonce nacvičí, než román po kapitolách přečtou „z listu“. Pakliže tedy považujeme hudební CD nebo mp3 se záznamem dobře zahrané skladby za víc než notový sešit, není audiokniha v tomtéž formátu či na tomtéž nosiči něčím víc než „pouze“ knihou? Už jen proto, že značnou část práce (samotné převedení textu do mluvené řeči a intepretaci v širším slova smyslu) za vás udělají jiní a vy se proto můžete plně soustředit na nákup, řízení, koupel nebo stříhání živého plotu.

Někteří dávají přednost vlastní interpretaci, chtějí se v tomto cítit svobodnější. Proti tomu nelze namítnout nic. Stejně jako v případě, že někomu „nesedí“ ta či ona (jakkoli profesionální) interpretace nebo režijní přístup. Nejde však o adaptaci, jak jsme si ukázali, tím spíš, že práce narátorů jde opačným směrem. Načtením slovního zápisu navrací herec autorské dílo před samotný text, na roveň skutečného vyprávění, nikoli jen v přeneseném slova smyslu (jak se užívá v literární teorii). Co víc, uskutečňuje toto vyprávění na základě řečového kódu zmrazeného do podoby textu za účelem zachování a rozmnožení. Není důležité, jestli autor zamýšlel své dílo vyprávět větu po větě přesně tak, jak leží na pultech knihkupectví. Tvrdím pouze, že bez ohledu na to tu vyprávění jako takové bylo dávno před textem, který se jen později stal jeho nástrojem a z hlediska vypravěčského řemesla jakousi nezanedbatelnou berličkou. 

Závěrem

Myslím, že výše zaznělo hned několik argumentů, pro následující tvrzení: Audioknihu lze bez větších obtíží zredukovat na text, obráceně to však neplatí. Není tedy pochyb, že musí být něčím víc než knihou, lze-li ji redukovat na zápis (podobně jako záznam hudební produkce je něčím víc než jen balíkem not). Pochopitelně toto nastínění je svým způsobem příliš přímočaré a budí potřebu klást si další a další otázky. Tím lépe. Každopádně budu jedině rád, poslouží-li některý z výše uvedených argumentů milovníkům audioknih k obhajobě před těmi, kteří dosud vidí v audioknihách (pouhou) adaptaci výsostného textu, ne-li dokonce devalvaci literárního díla. Díkybohu však takových stále ubývá.