Zpět

Udělat audioknihu 1: Umění přizpůsobit a předat

téma, , 28.05.2020
V tomto článku bychom chtěli poukázat na to, před jak nelehký úkol jsou tvůrci audioknih postaveni vzhledem k tomu, na jak odlišné smysly působí audioknižní nahrávka a tištěný text předlohy – tím spíš že jde o dvojí zprostředkování díla.
Málokdo si je při poslechu výjimečně dobře zpracované audioknihy schopen připustit, kolik úsilí vynaložili redaktoři, režisér, interpret, mistr zvuku a další, aby předlohu a možnosti její interpretace nejen pochopili, ale následně i správně uchopili. Jinými slovy: abychom audioknize rozuměli, orientovali se v ní, a aby v nás zanechala kýžený dojem. Abychom si ji dokázali užít do té míry, že nás ani nenapadne si nějaké otázky po procesu jejího vzniku pokládat.

Začněme však poněkud obecně. Nejspíš se shodneme na tom, že umění s námi komunikuje prostřednictvím smyslů. Tak je tomu ale nejen v rámci výtvarného umění, hudby nebo děl audiovizuálního charakteru, jako je film, ale i v případě literatury. Tištěné knihy, nebo ještě lépe e-knihy, zkrátka komunikují se čtenářem a předávají sdělení tak, že působí na jeden z pěti smyslů: zrak.

Naproti tomu audiokniha – pomineme-li opět podobu fyzického nosiče či doprovodná grafická data – využívá ke komunikaci zvuk a tedy se zaměřuje na vjemy sluchové. Zde se tvůrcům audioknih otvírají nové možnosti, které s sebou forma zpracování (respektive médium) nese. Mohou využívat hudebních ploch pro umocnění atmosféry nebo dokonce autentických zvukových citací.  Na druhé straně ale stojí před nelehkým úkolem: Totiž (mimo jiného) zprostředkovat posluchači to, co by jinak čtenáři bylo v pravém slova smyslu očividné.

Audiokniha neobsahuje uvozovky, otazníky, čárky, vykřičníky, zkrátka je prosta veškeré interpunkce, zvýraznění stylem či řezem písma, postrádá odstavce, odrážky a tak dál. Myšlenky, způsob čtení a členění významu (které nám autor spolu s týmem nakladatelských redaktorů naznačil s využitím všeho, co jen textový zápis umožňuje) je tedy audiokniha nucena zprostředkovat jiným způsobem. „Podstatná složka celkového dojmu – totiž grafická, vizuální stránka díla – musí být nahrazena audiální, samostatně komponovanou složkou, která by ji měla ve výsledku adekvátně nahradit. (Smysl slova „adekvátně“ je zde třeba chápat jako ‚osobním, tvůrčím způsobem interpretace vedený výkon volby prostředků‘).“ (Olga Walló, režisérka)

K tomu slouží změny rychlosti čtení, různé délky pauz, změny barvy či naléhavosti hlasu, práce s intonací, frázováním, střídání interpretů, změny akustiky nebo směru odkud k nám hlas ve stereozáznamu zaznívá. Dále hudební vsuvky, jingly, efekty, samply a ruchy.

Nevidíme uvozovky, a přesto musíme vědět, že právě teď postava hovoří. Nevidíme kurzívu, a přesto bychom měli ze správně položeného důrazu vyposlechnout, kterému slovu či sousloví máme věnovat pozornost. Netušíme, že v textu následuje před dalším oddílem dělící znak, avšak režie včetně interpreta a mistra zvuku by nás na to měla upozornit vhodnou pauzou nebo znělkou.

Toto je však pouze technické, poněkud zjednodušující hledisko. Totiž, aby nedošlo k omylu: audioknihu nelze chápat jakožto zvukové zpracování textu, jeho převedení do zvukové podoby. Je třeba jí rozumět (jak již bylo naznačeno) jako jinému zprostředkování díla, jeho myšlenek.

Autor během tvůrčího procesu užil textového zápisu, z něhož tvůrci audioknih vycházejí. Mnozí však často trpí mylnou představou, že přečtou-li se zřetelně všechna slova v textu obsažená, je posluchači předáno celé sdělení, že se myšlenky zhmotní. K tomu však dojde pouze pochopením a následným vědoucím čtením – které se už rovná interpretaci. Pouhým technicky správným přečtením naopak může dojít k znejasnění významů nebo dezinterpretaci. Jedním z důvodů je například, že ne všechna slova, jak jsou napsaná v původním textu, odpovídají v daném kontextu standardním významům, na něž jsme zvyklí. Při tvorbě audioknihy je tedy třeba jít za text: „Co je za textem, je u uměleckého díla mnohdy důležitější než to, co je napsáno. Nehledáme způsob, jak přečíst, ale jak co nejpřesněji pochopit – rozkrýt nejen myšlenky, ale hlavně kontexty. Protože to je základ plastické interpretace. Výsledek (konkrétní provedení hlasem, hereckým výkonem) už se pak – pokud je řemeslo dobře zvládnuto – dostaví.“ (Michal Bureš, režisér)

Interpretaci jako takové se budeme věnovat později; co chceme nyní říct, je ale především to, že autor – ve snaze sdělit čtenáři například, že nyní hovoří postava – užil uvozovek. Audioknižní tvůrci však užijí jiných prostředků, aby předali posluchačům totéž sdělení a postupně i totéž dílo.

Aby vše správně fungovalo, tedy aby se všechny atributy díla odrazily v audioknižní podobě, předchází nahrávání důkladná příprava. Ta se s ohledem na úzus práce ve vydavatelství nebo zvyklosti konkrétního režiséra může v detailech lišit. Například, na čem někde pracují redaktoři, o to se jinde postará sám režisér a podobně. V praxi se však odehrává zhruba toto: Vzejde návrh, že tu a tu knihu by stálo za to audioknižně zpracovat. Při finálním výběru hraje roli poptávka, osobní zájem členů vydavatelství, technická náročnost provedení a v neposlední řadě i vhodnost textu k audioknižnímu zpracování. Jsou texty, které vyloženě nahrávají tomu, aby byly zpracovány do zvukové podoby, a jsou pochopitelně i takové, o kterých to neplatí.

Následně po administrativním řešení práv, licencí a tak dál přichází na řadu práce s textovou podobou díla v digitální podobě. Interpreti již dávno nečtou z vydané knihy a to z několika důvodů: jednak sazba knihy nevychází velikostí fontu a uspořádáním textu hlasitému čtení právě vstříc, jednak neobsahuje fonetické přepisy cizojazyčných slov či pasáží a už vůbec neskýtá dost prostoru pro vpisky, značky a poznámky interpretů.

V neposlední řadě je vzhledem k typu audioknižního zpracování leckdy potřeba do textu sáhnout. Dramatizovaná četba vyžaduje jisté úpravy (dramatizace jako taková je pak kapitola sama pro sebe), vícehlasá četba také vede k zásahům, zvláště když má repliky jedné z postav číst jiný herec nebo herečka (v takových případech by bylo nadbytečné poukazovat na to, kdo repliku říká, proto se takové zmínky z textu obyčejně vypouštějí).

Zároveň, jak už jsem naznačil, jsou vyhledány správné výslovnosti zahraničních jmen, názvosloví, místopisu nebo celých cizojazyčných vět. Zaškrtávají se potenciálně problematická místa a nezřídka se před načtením odstraňují také nedostatky spojené s knižním vydáním.

Zdaleka zde nezmiňuji všechny úpravy, kterými text prochází – podotýkám, aniž by byl nutně záměrně prokracován (pouze přizpůsoben novému médiu). Kdybych měl psát o všech detailech přípravy knihy ke studiovému čtení, nejspíš by tato kapitola dorostla zrůdných rozměrů.

Během celé této fáze často paralelně probíhá i diskuse o dramaturgii a obsazení. Někdy je obojí nasnadě prakticky ihned, jindy se nad tím celý tým vydavatelství týdny trápí, než najde ideální řešení.

Nakonec je text často upraven do takové podoby, aby například žádná věta nepřecházela ze strany na stranu, což by mohlo vést k nežádoucímu zaváhání ze strany interpreta. Ten si pak – nezřídka po domluvě s režisérem – do textu vepíše své poznámky a značky, které mu později ve studiu čtení usnadní. Této přípravě se budeme věnovat v dalších dílech této série článků.

Navíc tak daleko ještě nejsme, ještě jsme totiž nevybrali vhodné interprety. Na obsazení a snahu usnadnit posluchači orientaci v audioknize se budeme soustředit v dalším dílu nazvaném: Umění zpřehlednit a přesvědčit.