Zpět

Udělat audioknihu 10: Umění být vypravěčem i postavou III

téma, , 13.08.2020
Ať už má interpret na starosti četbu celého díla nebo jen vybrané části (která reflektuje osudy konkrétního protagonisty), očekáváme od něj, že se přizpůsobí autorem zvolenému hledisku vyprávění. Tedy tomu, jestli je příběh vyprávěn ve třetí osobě (čili z odstupu), nebo nám ho vypráví některý z jeho aktérů. (Mějme přitom na paměti, že aktérem nemusí být nutně lidská bytost, nýbrž jakýkoli účastník: pes, kůň, tank, letadlo…)
Vypravěč, který se příběhu neúčastní a tedy vypráví „o někom“ (Smrt na Nilu), má nespornou výhodu, že nás může zpravovat o úmyslech postav, předjímat jejich jednání či osudy, hodnotit je a tak podobně. Nebo se toho může zříct a pak mluvíme o objektivním vypravěči (Osamělý mrtvý muž). Každopádně bývá jeho vyprávění vnímáno jako méně intimní, méně jako zpověď.

„Vypravěč er-formy je role svébytná, často personifikuje autora, někdy má úlohu alegorickou (čas, historie, osud apod.) Musí umět zacházet s civilem, odstupem, uměřeností, dávkovanou noblesní ironií...)“ (Olga Walló, režisérka) Což neznamená, že interpretace takového vyprávění je o něco snazší disciplína. Je v ní například důležité, aby si interpret zvolený charakter vypravěče udržel: „Když se během čtení nemůžu hned naladit ‚na správnou vlnu‘, zvukař s režisérem mi pustí kousek z předchozí frekvence, a zase to mám.“ (David Novotný)
 
A to není jediné úskalí, naopak. Mějme na paměti, že herec je během četby ve třetí osobě neustále rozkročen mezi monologem vypravěče, myšlenkami právě sledovaného hrdiny a replikami ostatních postav. „Nastává podivná schizofrenie – aby to bylo živé, musíte být uvnitř situace, ale aby to bylo dobré, musíte být také vně. Takže je to taková oscilace mezi dvěma polohami.“ (Jan Vlasák)

Leckdy musí herec volně (nebo naopak ostře) přecházet od dokumentárního či vysoce literárního projevu vypravěče k charakteru hrdiny, do jehož myšlenek dává autor tu a tam nahlédnout prostřednictvím vnitřních monologů nebo proudu vědomí. Ve většině případů však jde z pohledu stylistiky (a tím i interpreta) pouze o jakési emoční přiblížení dojmů či tužeb postavy prostřednictvím vyprávěného monologu v polopřímé řeči. „Vypravěč je vždy trochu více nad věcí, komentuje děj z jistého odstupu – nebo naopak přiblížení, kdy ten samý herec přechází do role určité postavy, nebo dokonce i více postav, kde je naopak v kůži té které postavy a více se s ní identifikuje.“ (Jindřiška Nováková, režisérka)

Naproti tomu v rámci vyprávění v první osobě jsou události nazírány očima aktéra příběhu. Může jít o hlavní postavu (Fáma, Bohemia) nebo pouhého pozorovatele, který se na událostech podílí jen příležitostně (Arthur Hastings v Záhadě na zámku Styles, doktor Watson v Psovi baskervillském nebo Peter Hince v audioknize Queen – Neznámá historie) – takovému pak říkáme vypravěč-svědek.

Na jedné straně jsme informováni pouze o tom, čeho se postava účastnila nebo o čem se dozvěděla. Na straně druhé se vyprávění soustředí na vnitřní, intimní prožívání děje a umožňuje nám, abychom svým způsobem „žili“ uvnitř dané postavy.

Vše, co protagonista vypráví, vychází z jeho charakteru a aktuálních emocí – vede v podstatě dramatický monolog. Tomu se pochopitelně přizpůsobuje i výkon interpreta, který pak stojí v opozici vůči do jisté míry dokumentárnímu pojetí četby ve třetí osobě.

S tím souvisí i otázka charakterového vývoje protagonisty. Interpret ve spolupráci s režisérem totiž nejenže charakter a postoje takového vypravěče „modeluje“, ale mnohdy jej právě v souladu s dílem posouvá: „Chtěli jsme, aby bylo znát, že Paul i já jsme na začátku daleko emotivnější než na konci. Během rozkrývání textu a v průběhu čtení příběhu jsme Paul i já trochu cyničtěli. Režisér mě v tomhle dost hlídal, protože jak je román intenzivní, tak lze při čtení snadno podlehnout docela silným emocím. To pro mě bylo zajímavé, protože většinou když člověk čte, příběhu na začátku emočně méně podléhá a až postupně se dostává k hlubším emocím, kdežto u tohoto románu je to vlastně naopak.“ (Jaroslav Plesl)

V případě vícehlasé četby s více vypravěči v první osobě pak podobným způsobem režie pracuje s několika interprety (Klub divných dětí, Sůl moře). Tak jako tak jsou herci často konfrontováni s tím, že protagonista, za nějž hovoří, je s nimi kompatibilní jen částečně. Může být o mnoho mladší nebo starší, naivnější, zkušenější, duševně nevyrovnaný a podobně. Takovými případy se budeme zabývat v následujícím dílu článku.